„Také ti děkuji, nikdy nezapomeneme, co jste pro nás udělali, přestože jste nás neznali a sami přitom měli nemálo starostí s přežitím zimy.“ „Nejen, když pokuřujeme z dýmek, vzpomínáme na minulou zimu, kdy se naše cesty k radosti všech zkřížily.“ „Až udeří mrazy, těšíme se po vašem příkladu pochutnávat si na sladkoledu. Amar už nachystal, snad nejen pro sebe, kornouty z kůry a ve spánku hlasitě mlaská, olizuje se přitom.“ A mnoho slov loučení bylo slyšet mezi přáteli všech kmenů. Bílé kožešiny již procházely branou, část skřetů je doprovázela a ostatní jim kynuli z hradeb. Vtom se ozvalo hlasité zvolání: „Ještě postůjte! Servïlinèsi!“ „Máš přání, Amahem?“ „Servïlinèsi, vrať mi prosím dýku, kterou jsi mi již jednou dal a kterou jsem ti nedávno vrátila.“ „Ale jistě, rád“ radostně na to odpověděl rybář, vytahuje z pouzdra dýku, podávaje ji v hloučku se tísnící Amahem. „To mi nestačí, chci víc, patří k ní i pouzdro.“ Servïlinès si tedy udiveně rozepnul opasek, sundal z něho kožené pouzdro a podal ho Amahem. „To ještě není všechno. Chci víc. K pouzdru patří i opasek.“ Servïlinès jí podal opasek. „Stále jsi mi nedal to, co chci.“ „Ale já nic jiného už k dýce nemám.“ „Kdo mluví o dýce, já chci společně s dýkou i tebe. Rybář bez dýky je jako muž bez ženy, a žena bez muže jako opasek bez pouzdra.“ „Cože? To snad není pravda!“ „Slyšíš dobře. Nejsem již tak nešťastná, Sîndeho jsem neztratila, našla jsem ho převtěleného v ještěra. Když jsi mezi nás přišel, myslela jsem si, že písmena S a A, vepsaná jeho ocasem do písku, znamenají můj vztah ze Sîndem, jak jsem ti řekla, ale Aenleb mi objasnil, že to S patří tobě, a již ne mému, stále v nitru však do smrti milovanému muži. To on se opravdu duchem přenesl do ještěra a dal mi znamení, že přijímá, aby na tomto světě tys byl jeho náhradou. Láska, kterou ke mně hoříš, je upřímná a ani ty mně nejsi zcela lhostejný. Zůstaň tedy. Prosím…“ ~ 98 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503775
„Jak můžeš prosit o něco, čeho já si nad jiné žádám. Sellïsi, slyšel jsi to?“ „Ano, slyšel,“ s předstíraným zklamáním se volaný spiklenecky podíval na Òra a pokynul pak ke svému rybáři, „já tě tady ponechám, ale jsem trochu zarmoucený. Nejen z toho, že nás opustíš, ale hlavně také proto, že tím ztrácíme nejlepšího lovce ryb. Zůstaň však tady, vždyť jsi jméno Amahem ze spánku v trýzni volal, v touze po ní prázdně na břehu sedal, nebudeme ti proto bránit.“ „Neměj obavy, Sellïsi,“ uklidňoval ho Òr, „však mnozí z vás loví v řece stejně dobře, jako to bylo dáno Servïlinèsovi, navíc vynikáte v lovu jelenů, vlků i sněžných hadů.“ „Máš pravdu, Òre, nezbývá, než se rozloučit. Na shledaní.“ „Na shledaní, Sellïsi!“ Muži vyšli z bran, hledíce častým ohlédnutím na naše město. My jsme naopak zrakem sledovali je. Než se nám ztratili z dohledu, začaly padat první chladné sněhové vločky. Zanedlouho se strhla sněhová bouře a my jsme již nedokázali rozeznat, zda zmizeli naši přátelé za obzorem, nebo je zakryl bílý sněhový plášť, barvy stejné, jako jejich kožešiny. Tím nastal okamžik, kdy jsme se rozešli do svých domů. Òr zamířil v doprovodu Taary do paláce. Servïlinès zanesl v náručí Amahem do jejich společného příbytku a za prahem ji postavil na zem: „Tak ses přece jen rozhodla, že smím u tebe zůstat.“ „Ano, není to pouze z důvodu, že jsi byl smutný a trápil se, ale také k tobě počínám cosi pociťovat. Nejvíce síly mi dodala Aenlebova slova a znacích, vyjevených mi mým drahým mužem, které vážou k sobě mne a tebe. A i jsem naslouchala vnitřnímu hlasu mého ještěra.“ „To mne těší, být přizván jen ze soucitu by bylo vlídné, ale toto je pro mně neskutečně cennné.“ Rozhovor Servïlinèse a Amahem byl ještě dlouhý. Já jsem v ten čas trávil chvíli s Arvaldem. Zakreslovali jsme společně mapu našeho okolí. Arundil pomáhal dětem ve výrobě luků a šípů. Děti si vyřezávaly šípy z verečího ořechu - dřeva, které je k tomu nejlepší, protože je lehké a pruty toho keře rovné. Opracovávaly jejich vršky do takové velikosti, aby na dřevo šel nasadit hrot, vyřezaný Arundilem z tvrdé rohoviny. Pro lepší držení hroty přichytil lepidlem od kupců z jihu, podobným tomu Âssandíánovu. S Arundilovou pomocí udělaly děti opeření z brků orla, který měl Arundil ukryté od lovu na jelena, při kterém sestřelil i tohoto ptáka, krále oblohy. Arundil připevňoval opeření zcela jiným způsobem. Rozřízl brk na dvě stejné ~ 99 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503775
poloviny, potřel je na řezu lepidlem a vyměřil si, kde mají brky být, aby šíp správně letěl. Pak si brky nechal podržet od jednoho z dětí, a na horní i dolní části je kolem ořešákové větve omotal navoskovanou konopnou nití. Děti byly nadšené z toho, že si samy vyrábějí luky, a hned ten první, který za svůj výkon dostal Yëwan, vyzkoušely při střelbě do desky, kterou přenesly do Arundilova příbytku. Zatímco my jsme si pochutnávali na nově upečeném chlebu, v domě, společném teď Servïlinèsovi a Amahem, se odehrálo cosi zvláštního. Oba s námi totiž nešli ani ochutnat vonící chléb, majíce si toho spoustu povědět. Tu však jim zmrzla ústa na rtech a hned nato jakýmsi řízením osudu do místnosti vstoupil Aenleb, přinášející jim ochutnat kousek chleba. Zastihl je sedět bez pohnutí a upřeně hledět na jedno místo v rohu příbytku. „Zdravím vás, nesu vám trochu voňavé dobroty.“ „Vítej, Aenlebe, můžeš nám vysvětlit tuto záhadu?“ „Jakoupak, Amahem?“ „Hladila jsem společně se Servïlinèsem ještěra, když ten tu najednou zalezl do rohu a zmizel nám před očima. Přitom se proměnil v obláček tvaru ryby, který se vznesl a zmizel. Čeho to může být znamení?“ „To vypovídá, že tě nadobro opustil duch tvého muže. Ne však, aby ti škodil, ale s vědomím toho, že pro rozehnání tvých chmur již udělal vše, co mohl, žes vyslyšela jeho poselství a že tvůj další život bude opět plný štěstí a klidu, který tím nalezl i on.“ „Děkuji ti za ta slova, Aenlebe, odebereme s tebou ochutnat chléb k přátelům. Nebudeme ukusovat z tvé porce.“ Amahem a Servïlinès se starcem se odebrali k peci, kde společně s námi si pochutnávali na chlebu. Nesnědli jsme ho příliš mnoho, ne že by ho bylo málo, po první dávce šly do pece další a další bochníky, ale nechali jsme do každého domu jeden bochník na další dny. Tam si ho obyvatelé uskladnili buďto do proutěných ošatek, zabalený v plátnu, nebo ho rovnou snědli ještě téhož nebo druhého dne. Napadlý sníh hned následujícího dne roztál. Vyšli jsme ven a dali jsme se do řeči o jednom našem nálezu, a to o písku a desce.
~ 100 ~ Ukázka elektronické knihy