„Také ti děkuji, nikdy nezapomeneme, co jste pro nás udělali, přestože jste nás neznali a sami přitom měli nemálo starostí s přežitím zimy.“ „Nejen, když pokuřujeme z dýmek, vzpomínáme na minulou zimu, kdy se naše cesty k radosti všech zkřížily.“ „Až udeří mrazy, těšíme se po vašem příkladu pochutnávat si na sladkoledu. Amar už nachystal, snad nejen pro sebe, kornouty z kůry a ve spánku hlasitě mlaská, olizuje se přitom.“ A mnoho slov loučení bylo slyšet mezi přáteli všech kmenů. Bílé kožešiny již procházely branou, část skřetů je doprovázela a ostatní jim kynuli z hradeb. Vtom se ozvalo hlasité zvolání: „Ještě postůjte! Servïlinèsi!“ „Máš přání, Amahem?“ „Servïlinèsi, vrať mi prosím dýku, kterou jsi mi již jednou dal a kterou jsem ti nedávno vrátila.“ „Ale jistě, rád“ radostně na to odpověděl rybář, vytahuje z pouzdra dýku, podávaje ji v hloučku se tísnící Amahem. „To mi nestačí, chci víc, patří k ní i pouzdro.“ Servïlinès si tedy udiveně rozepnul opasek, sundal z něho kožené pouzdro a podal ho Amahem. „To ještě není všechno. Chci víc. K pouzdru patří i opasek.“ Servïlinès jí podal opasek. „Stále jsi mi nedal to, co chci.“ „Ale já nic jiného už k dýce nemám.“ „Kdo mluví o dýce, já chci společně s dýkou i tebe. Rybář bez dýky je jako muž bez ženy, a žena bez muže jako opasek bez pouzdra.“ „Cože? To snad není pravda!“ „Slyšíš dobře. Nejsem již tak nešťastná, Sîndeho jsem neztratila, našla jsem ho převtěleného v ještěra. Když jsi mezi nás přišel, myslela jsem si, že písmena S a A, vepsaná jeho ocasem do písku, znamenají můj vztah ze Sîndem, jak jsem ti řekla, ale Aenleb mi objasnil, že to S patří tobě, a již ne mému, stále v nitru však do smrti milovanému muži. To on se opravdu duchem přenesl do ještěra a dal mi znamení, že přijímá, aby na tomto světě tys byl jeho náhradou. Láska, kterou ke mně hoříš, je upřímná a ani ty mně nejsi zcela lhostejný. Zůstaň tedy. Prosím…“ ~ 98 ~
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503775