My z Veselé (Ukázka, strana 99)

96

Naši neměli moc peněz. Taťka dělal ve Svitu na směny. Když byl doma, tak pomáhal obracet nebo skládat rukavice. Mamka musela

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503712

ušít třeba tisíc párů. Ze začátku to bylo v klidu, ale pak ji termín honil. Takže otec musel kolikrát rukavice obracet i v noci, aby to bylo nachystané ráno na odvoz. Pak jel na pět do práce. Šilo se doma v kuchyni a všude z toho byl prach, po zemi odkrojků, jak se rukavice nastřihávaly… Někdy jsem se snažil pomáhat, na druhou stranu jsem si slíbil, když jsem viděl, jak je to blbá a těžká práce a jaký je šička otrok, že tohle dělat nikdy nechci.

Na zahradě rodiče pěstovali ředkvičky, kedlubny, jahody, cibuli, na záhumence brambory, nějaké obilíčko pro slepice a řepu. Pole mě bavilo, tam jsem chodil s dědou. Když se sušilo seno, bylo horko, on s fajfkou, vaťákové kalhoty, flanelovou košili, já v trenýrkách, červený, zpocený jak myš. Děda to ve svém věku zvládal s lehkostí, s krásným rytmem, já jsem byl nadřený. A to mi bylo patnáct.

Otec v osmdesátých letech kopal před stavbou nového domu svépomocí studnu. Byla to významná událost vykoupená obrovskou dřinou, ale měli jsme vlastní vodu. Když se dům stavěl, tak se pořád šetřilo. Do kostela se nechodilo. Taťka je pokřtěný, ale kromě pohřbu do kostela nešel, mamka je věřící, i když k víře mě vedla spíš želechovská babička. Chodil jsem do náboženství. Někdy ve čtvrté třídě byl ve Slušovicích farář Antonín Dohnal, mladý kluk, čerstvě po vysvěcení. Ten ve mně zájem o náboženství vzbudil. Půl hodiny nám v náboženství vyprávěl o Ježíšovi a půl hodiny jsme šli hrát na plácek pod hřiště fotbal. Taky nám hrál na kytaru. S Milanem Čočkovým a Tomášem Dlabajovým jsme mu dělali ministranty.

Já, místo abych se soustředil, hleděl jsem po ptákách a zvonil jsem, kde jsem zvonit neměl. Pan farář mi říkal: „Domine, to musíš tehdy a tehdy!“ No dělali jsme lumpárny. Tenkrát se prodávaly šuměnky a my jsme je s Milanem Čočků nasypali do kropenky do svěcené vody. Tetky natáhly ruku a hned měly pěnu na prstech! Farář říkal: „Kluci, ony myslí, že se svěcená voda zdrštila, nedávejte to tam.“ Nikdy nám nenadal. Když byla svatba, dostali jsme vdolečky a pět korun, za pohřeb i dvacet korun. K mešnímu vínu říkal: „Že je kyselé?“ A dal nám okoštovat. Taky byl veliký fotbalista. Končil mši a pronesl: „Pomodleme se za zemřelé a slušovské fotbalisty, dneska hrají v Hluku.“ A fotbalisti vyhráli. Byl správný chlap, frajer, s každým si povykládal, nic ze sebe nedělal, no odsunuli ho do Budišova nad Budišovkou. Potom jsem do kostela přestal chodit.

97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503712

Otec v osmdesátých letech kopal před stavbou nového domu svépomocí studnu. Byla to významná událost vykoupená obrovskou dřinou, ale měli jsme vlastní vodu. Když se dům stavěl, tak se pořád šetřilo. Do kostela se nechodilo.

98

Od malička jsem v jednom kuse něco choval a kdejakého vrabce jsem zachraňoval. Jednou jsem do ptáčete cpal brambory, až mu prasklo vole. Bylo mi pět, myslel jsem to dobře a bylo mi líto, že jsem mu ublížil. Z dětství mám hodně silnou vzpomínku, která je provázaná s čichem. Na Veselé jezdil s koňmi strýc Stopů. Pamatuju, že na dědině byly dva páry. Skaške měl takové lehké koně, rychlejší, Stopa zas silnější, pomalejší. Když jde kůň, vykálí se kdekoliv.

Kobylinec smrdí jinak, než kravinec. Já jsem tenkrát vyšel z domu ven, a teď jsem cítil ten kobylinec. Od té doby mám koninu nasátou v sobě. Kolikrát jsem stával před barákem a čekal, až koně pojedou.

Strýc kouřil takový malý doutníček. Nechtěl mě vozit, protože jsem byl malý, až později mě občas vzal. Koně jsem miloval. Taťkovi jsem vytáhl ze šachů černého a bílého koně, odpojil jsem vlečku od pásáku, pásák odložil, přivázal provázky, zapřáhl do vlečky ty koně a jezdil jsem si s nimi pod stolem. Pepa Divílek, soused vedle, byl veterinář a taky voněl kobylinci. To byl hodný člověk. Čekával jsem vždycky, až přijede domů a hned jsem mazal za ním. Jednou k němu přišla paní Sousedíková s taškou na samici (to bývala starší kožená taška, ve které se nosily samice na připuštění) a říká: „Pepo, mám divného kocúra.“ Pepa se podíval: „Aha.“ Šel s taškou za barák, praštil kocoura po hlavě, po chvilce se vrátil, tašku jí podal. Paní Sousedíková se do ní podívala a rozplakala se. „Tož když to jinak nešlo, já ti mockrát děkuju.“ Kocour měl prašivinu, tenkrát na to nebyly léky. Můj děda to léčil vyjetým olejem z auta. Mastil tím kočku štětkou, ona celá olezla a chodila, jak naháč. Ale určitě to zvíře zdravé nebylo. Byla to součást tvrdého vesnického života. Nemyslím, že by se zvíře nesmělo zabít. Ale nikdy nesmí trpět. Neodsuzuju, když někdo zabije psa, ale nesnáším, když ho mlátí. Přístup doktora Divílka byl ryze praktický. Občas mě s sebou vzal a určitě to mělo vliv na to, že jsem se rozhodl pro toto povolání. Už v první třídě jsem si zapsal, že chci být veterinář. Bylo to i přístupem dědy, ten mě vedl k tomu, abych neubližoval zvířatům a ukazoval mi, co je co. Všechno se to

Ukázka elektronické knihy