MARGUERITE KAYEOVÁ
„Tak se na mě nedívejte.“ „Estelle, mluvte vážně.“ „Když jsem vážná, jsem vždycky prostořeká a říkám neuctivé věci. Mám hrozný zlozvyk dělat vtipy, když se to nejméně hodí.“ „Chcete tím říct, že moji nabídku zvažujete?“ zeptal se s nadějí v hlase. „Vždyť jste mě doopravdy o ruku nepožádal. Ne,“ dodala rychle, „prosím vás, ještě si neklekejte. Musím o tom přemýšlet.“ Estelle se pokusila představit si, jak si balí kufry, odjíždí do Benátek a navždy opouští Aidana. Najde se ještě jiný muž, který by se alespoň trochu přiblížil její představě o tom, co chce od manžela? Je jí dvacet pět let. Kolik let života ještě může strávit hledáním, které nakonec stejně bude marné? Aidan už ženatý byl, oženil se velice mladý, protože se chtěl usadit a založit rodinu. To je jasný důkaz toho, že chce to samé, co ona a že je tím čím dál vzácnějším mužem – mužem oddaným manželství. Od té doby, co jeho žena zemřela, neměl žádnou jinou ženu. Sice nic takového jasně neřekl, ale je jisté, že ho teprve Estelle znovu přivedla k životu. O ženu ho připravila nehoda, ne nemoc. Estelle přemýšlela, co to mohlo být za nehodu. Nehoda kočáru? Spadla snad jeho dokonalá, ale bezejmenná manželka z hradní věže? Na jeho hradě jistě musí být spousta věží. Spíše je ale pravděpodobné, že to bylo něco mnohem obyčejnějšího. Nejspíše ji shodil kůň. Tohle všechno ale není vůbec důležité. Na první paní Malahideovou by teď neměla myslet. Otázkou je, jestli se chce stát druhou. Ano. Chce to. Hodně to chce. Sklopila oči a skrz 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503696