LYNNE GRAHAMOVÁ
hlas. Věděl, jak ji myšlenka na dítě vzrušila a potěšila. Upřímně uznával, že ho překvapilo, s jakým nadšením se Maya chopila představy, že se co nevidět stane matkou. Ženy, s nimiž se obvykle stýkal, vnímaly mateřský pud jako slabost nebo tělesnou vadu, která od nich odpudí ty správné a nezadané muže. U Mayi tomu bylo právě naopak – byla taková, jaká byla, a nikdy si nedělala starosti o to, jak se díky tomu bude jevit svému okolí. S lítostí zjistil, že mu došla slova a že neví, co by jí právě teď pověděl. Svoji bezradnost vnímal jako osobní selhání. Dlouze předtím, než se za ní vydal do pokoje, dlouze hovořil s ošetřujícím personálem. Vyslechl všechna klišé, jimiž ho obdařili na téma potratu. Nechtěl Maye opakovat jejich slova, která připadala prázdná a zbytečná. Po další chvíli zvažování usoudil, že jediné, co teď má smysl vyslovit nahlas a co mu opravdu jde od srdce, je prosté „Je mi to moc líto“. Maye jeho příchod nebyl ani trochu po chuti. Obrátila se na posteli, posadila se a probodla ho zpod opuchlých víček rozezleným pohledem. „Jistěže je ti to líto! Všechny tvoje plány kvůli tomu přišly vniveč!“ Zdálo se, jako by jí teprve lítý hněv dodal ztracenou energii. „V tuhle chvíli žádné plány nemám,“ opáčil a zvolna, plavně k ní přistoupil. „Oba asi budeme potřebovat trochu času čas na truchlení.“ Probodla ho dalším, tentokrát už nepokrytě nenávistným pohledem. „Oba? Truchlit?“ Popuzovalo ji, jak dovede zachovat klid i ve chvílích, kdy se z ní stala citová troska. Rychle usoudila, že od muže, který má srdce jako beton, ani nemohla nic jiného očekávat. Zatímco se v sobě pokoušela zdusit další záchvěv hořké nenávisti, sledovala pozorně jeho tvář. Srdce jí bilo až v hrdle a znovu jí tak připomínalo, jak slabá se vedle něj cítí. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503657
ITALŮV DĚDIC
Bylo už dlouho po půlnoci a Raffaele poprvé od chvíle, kdy se s ním seznámila, působil vyčerpaně. Rysy jeho tváře byly napjaté a pod očima se mu udělaly temné stíny. I teď ale vypadal přitažlivě a dynamicky, jako by se ho nemohlo žádné protivenství dotknout na příliš dlouho. Jeho bronzová pleť měla dál nádech barvy starého zlata, rozcuchané modročerné vlasy se i teď leskly jako hedvábí, zpupnou hlavu držel vzhůru a na atletickém těle mu hrály silné svaly. Chtěla k němu natáhnout paži a obejmout ho, aby z jeho blízkosti načerpala sílu, hned nato se ale začala za svoji slabost stydět. Při touze po útěše se před ním znovu začala cítit bezbranná a zranitelná. „To dítě pro tebe nikdy nebylo tak skutečné jako pro mě,“ obořila se na něj hořce. „Nepřemýšlel jsi o něm jako o holčičce nebo chlapečkovi, který by měl něco ode mě a něco od tebe! Viděl jsi v našem dítěti jen prostředek, nástroj k získání podniku v hodnotě milionů liber! Nepřišlo ti ani trochu odporné, jakým způsobem využíváš vlastní krev! I když jsi sám jako malý trpěl rozchodem rodičů, bylo ti jedno, že naše dítě odsuzuješ k životu v rozdělené rodině!“ „Máš pravdu. Zjistil jsem, co chci, a rozhodl jsem se to získat. Nikdy jsem nemusel přemýšlet o morální stránce celé té věci ani myslet na následky, které z ní vyplynou. Když se nad tím zamyslím teď, vidím, kde jsem udělal chybu. Uvědomil jsem si to ale teprve ve chvíli, kdy jsem tě doopravdy poznal.“ Jeho hlas zněl přerývaně. „Bohužel už nemůžu změnit nic z toho, co jsem udělal. Už je na to moc pozdě.“ Maya se vůbec nepokusila pochopit, co se jí Raffaele snaží povědět. „Ano, je už moc pozdě,“ souhlasila smutně. Znovu ulehla a odvrátila od něj tvář ke stěně. Když pak vycítila, že se nad ni dál sklání, zamračila se. „Vrať se na svoji jachtu, Raffaele.“ „Asi nemám na vybranou,“ procedil sevřenými zuby. Připadlo mu, že když od něj manželka, která 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503657
LYNNE GRAHAMOVÁ
právě prodělala potrat, očekává, že od ní jednoduše odejde a nechá ji samotnou, je to hrubá urážka. Napadlo ho, že i když něco začalo nesprávně, není to důvod ani omluva, proč by to mělo smolně i pokračovat. Každá částečka jeho vědomí mu napovídala, že teď musí zůstat po boku své manželky a podpořit ji, i kdyby o to nestála. Tiše vyšel z pokoje na prosklenou chodbu a zahleděl se z okna, které nabízelo jen neutěšený pohled na téměř prázdné parkoviště. Připustil, že i on dnes utrpěl ztrátu a že není ani způli tak necitelný, jak Maya věří. I on už jejich dítě vnímal jako živoucí osobu. Ačkoliv věděl, že příroda je nevyzpytatelná a že děti mohou rysy zdědit po předcích starých několik generací nebo se rodičům mohou podobat jen vzdáleně, i on si už zkusil představit batole s Mayinýmy vlasy a vlastníma očima. Tak či onak, na rozdíl od jeho vlastní matky pro něj dítě nepředstavovalo majetek ani hračku. Chtěl se ze všech sil snažit, aby bylo jejich dítě v bezpečí před nerozumnými nároky a očekáváními, aby dostalo svobodu volby a mohlo se stát tím, čím bude chtít. I kdyby mělo vyrůstat v rozdělené rodině, chtěl zajistit, aby mu nic nechybělo. Musel uznat, že se Maya nemýlila, když ho obvinila, že ještě nezačal přemýšlet o vyvážené a rozumné hranici mezi jejich životy, která by uvážila i potřeby malého dítěte. Připouštěl i to, že ho ke sňatku s Mayou a početí potomka přiměla nuda a možnost zmocnit se impéria její rodiny. Uznával, že k ní byl sobecký, necitelný a možná i krutý. Jen stěží pro sebe nacházel omluvu za to, jak se k ní dosud choval. Připustil, že podnik konkurenční rodiny a vlastně ani Aldovo impérium nikdy nepotřeboval. Než jsi do svého prázdného života vtáhl ženu a dítě, měl sis to daleko důkladněji rozmyslet. Pochopil, že se mu jeho neuvážené a sobecké činy 100 Ukázka elektronické knihy