Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503449
TŘETÍ ČÁST
New York, 20. listopadu 1938
Meyerovi obývají rozlehlý byt na Upper West Side. Po večerech tam pořádají čtení nebo domácí koncerty. Dnes je na řadě mladý klavírista, který se připravuje na větší koncert a dostal příležitost představit svůj program vybranému kroužku posluchačů. Frida sedí na židli v první řadě. „Jste náš čestný host,“ prohlásila Violet, přestože tu je přítomna spousta prominentních osobností. Frida se na skládací židli drží zpříma a snaží se najít takovou pozici, v níž by mohla mít uvolněná záda. Když mladý klavírista za potlesku kráčí ke křídlu, otře si dlaně o kalhoty. Fridu to nemotorné gesto dojme, protože to tak někdy dělá i Nick, než vezme do ruky svůj fotografický aparát. Mladík začne prvním kusem, baladou od Chopina. Frida zpozoruje, jak se v ní všechno stahuje. Není pravda, co před pár dny tvrdila Julienovi, že totiž klasickou hudbu nemá ráda. Spíš je to tak, že z ní má strach. Neumí se bránit tomu, co v ní vyvolává. Mexické mariachi ji sice taky vždycky zasáhne přímo do srdce, ale když ho poslouchá, je šťastná. A jestli přece jen někdy za zvuků „Jarabe Tapatío“ pláče, je to kvůli tomu, že má zrovna sentimentální náladu nebo je opilá nebo obojí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS503449
100
Ale tohle, tohle se jí zavrtává do útrob jako hřeb. Musí zavřít oči a držet se, aby nevyskočila a neutekla. Před očima se jí šílenou rychlostí míhá jeden obraz za druhým, vidí Diega, Nicka, vypotřebovanou tubu od barvy, jednoho ze svých malých mexických naháčů, staré šaty – a mezi tím se neustále vrací obraz jejího otce. Bleskne jí hlavou, jestli by přece jenom nemohla vstát, odejít z místnosti. Že by to bylo nezdvořilé, přitom není to nejhorší. Musela by projít kolem všech ostatních hostů, prodírat se mezi řadami, desítky obličejů by se k ní otáčely a pokoušely se jí stáhnout masku. To raději zůstanu sedět a vydržím to, rozhodne se. Obrazy přicházejí a odcházejí, ale postupně se uklidňují. Kaleidoskop se otáčí stále pomaleji, až se nakonec v jedné poloze zastaví. Dívá se na Guillerma, svého otce. Pomalu kráčí svým ateliérem ke stolu na vysokých nohách. Přes stůl je přehozený černý ubrus a na něm stojí gramofon, jeho poklad. Místnost osvětluje několik oken, která se nacházejí nade dveřmi, úzké otvory, jako střílny. Jejich stíny na protější stěně tvoří plot, mezi jehož plaňkami Frida, když smí u otce sedět, nechává při hraní zmizet své tajné kamarády. V šesti letech onemocněla dětskou obrnou, musela celé měsíce ležet v posteli, a i potom mohla vstát vždycky jen na pár hodin denně. Proto ji otec často nosil k sobě do ateliéru, tam ji posadil do mohutného ušáku, dal jí knihy a malé hliněné figurky na hraní. I dneska smí být u něj. „Poslouchej, Frido, tohle je nejkrásnější muzika, co existuje.“ Guillermo nasadí jehlu na rozhoupanou desku. Chvíli to praská, pak se ozve plačtivý klavír a po několika taktech se přidá ženský hlas. Není skoro rozumět, co zpívá, ale je to německy. Později se Frida dozví, že se pěvkyně jmenuje Edith Cleggová a žije v Anglii. Guillermo se pak obrátí k Fridě, protože ji chce vyfotografovat. Kolik jí je let? Osm nebo deset nebo dvaUkázka elektronické knihy