Držela mě otcova karabina, nedovolila, abych spadl. Bylo to, jako by se můj fotřík vynořil z propasti, do které zahučel, a zachránil mě před tím, abych do ní zahučel i já. Aspoň dočasně mě držel nad hlubinou a chránil mě, aspoň dočasně dělal to, co měl dělat celý život, kdyby si ho jenom tak – z dlouhé chvíle – předčasně neodpálil. Před očima se mi rozjasnilo, hudba utichla. Pocítil jsem hrdost a neubránil se myšlence, jak parádně jsem to vyřešil. Vytvořil jsem nouzový štand – místo, kde se zajistíš a dopřeješ si chvíli oddechu. Vzepřel jsem se náporu. Sice jsem pořád bezvládně visel z výčnělku, ale zároveň to byla ta nejvzdorovitější póza, jakou jsem kdy zaujal. Duch skoku už mě skoro měl, nechybělo mnoho a smetl by mě přes hranu. Jenže já jsem našel sám sebe, zmobilizoval jsem síly a utekl mu do bezpečí. A teď, ze štandu, už mě jen tak neshodí. Bezpečí, jsi v bezpečí, kroužilo mi hlavou jako posvátná mantra. Nádherně uklidňující slovo se opakovalo znovu a znovu, a pokaždé chutnalo sladčeji a sladčeji. Odpočatou pravačkou jsem z pochvy připnuté k opasku vytáhl nůž Maserin – parádní kus ostré oceli. Bezpečí, dokonalé bezpečí. Proč vytahuju nůž, proč to dělám? Dobrá otázka. Akorát že zazněla v opuštěné, paralelní mysli, ne na hlavním tahu, kde se pořád ještě oslavoval můj triumf. Naklonil jsem hlavu a zvědavě hleděl na vlastní ruku s nožem. Čepel se blížila ke smyčce, na které jsem visel. V pohybu mé pravačky byl zjevný záměr. Jenomže ne můj. Svaly plnily příkaz, který jsem nevydal já, povolně sloužily nějaké jiné, cizí vůli. Proč jsem vytáhl nůž, proč se natahuju ke slingu? Myšlenky se převalovaly malátně jako olivy ponořené ve slaďoučkém a hustém ginu. Zařízl jsem do slingu. Polyamidová vlákna zaprotestovala, ale rychle se poddala ostří. Otupěle jsem na to zíral, jedné části ve mně to ale smysl dávalo. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502960
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.