plášť, dvě sukně, prošívaná spodnička, pár mušelínových košilek. Vesta s rukávy a tři páry kalhot, pár vysokých bot. Splývavá noční košile z bavlny. Všechno v různých velikostech a v různém stavu. „Kde se to vzalo?“ divila se Ada. Sbírka to byla tak úžasná, že zapomněla, jak hrozně se před chvilkou bála. Evered už si zul tatínkovy boty a natahoval si punčochy a pár bot, které našel v truhle. „Myslim, že nám to spadlo rovnou z nebe!“ jásal. Ada si natáhla přes kamaše prošívanou spodničku a vyzkoušela si dvě nebo tři sukně, aby viděla, jak jsou jí dlouhé, ale nakonec to všechno svlékla a místo toho se rozhodla pro kalhoty. Zvedla vestu a podívala se na Evereda. „Já se chystám na to, co má na sobě ten chlap,“ řekl jí Evered a kývl hlavou k židli v rohu. „Klidně si ji vem.“ Kabátec byl Adě o polovinu delší – šos měla až pod kolena a ruce utopené v rukávech. Rukávy si ale dvakrát ohrnula a byla s ním spokojená. Uložila tulení kamaše a oba pravé střevíce do truhly a natáhla si hnědé rybářské boty, z nichž se právě vyzul bratr. Evered mezi těmi poklady objevil černý třírohý klobouk a hodil jí ho, z legrace, ale Ada si ho bez mrknutí oka nasadila na hlavu. „Vypadáš v tom jak nějaká tetička,“ oznámil jí bratr. Ada se s radostí poplácala po hrudi a po bocích a v jedné z kapes přitom narazila na něco tvrdého. Vylovila odtud knížku v plátěných deskách na papíře s nerovnými okraji. Klekla si vedle ní na podlahu u lucerny a listovala stránkami, které byly většinou rozmočené a pak zase uschlé, takže byl papír hrbolatý a některé listy zůstaly slepené dohromady. „Připomíná mi Kostelníkovy účetní knihy,“ řekl Evered. Ada si vzpomněla na knížku, ze které Kostelník předčítal nad hroby. „Třeba je to Bible.“ Evered zavrtěl hlavou. Ukázal na písmo psané inkoustem a na prázdné stránky na konci. „Do takovýhle jsem dělal svoje znamení na Naději,“ prohlásil. „Ptačím brkem.“ 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502958
Ada na něj zírala. „Ty máš nějaký znamení?“ „Takhlec,“ řekl, vzal jí ukazováček a na stránce s ním napsal neviditelné X. Ada ještě pár minut listovala a prohlížela si tajuplné řádky nakloněného, rozpitého a proměnlivého rukopisu. Bojovala při tom se závistí, která ji popadala, když si pomyslela, že Evered má znamení a místo v takové věci. Bývala by strávila zavrtaná do stránek celou noc, ale Evered ji upozornil, že oharek svíčky se krátí, a tak knížku strčila zpátky do kapsy u vesty a sfoukla knot. Otevřeli si dvířka kamen, aby měli alespoň mihotavé světlo od plamenů. I když v okýnkách chybělo sklo, teplo z ohně v místnosti s nízkým stropem je přinutilo svléct si vrchní vrstvy. Usadili se na podlaze a snědli trochu z toho, co si vzali s sebou, a brali při tom v potaz, kolik jídla si musí schovat na cestu zpátky. Přepadla je obrovská únava, jejíž tíže na ně dolehla, když se natáhli, a oba při hovoru začali podřimovat. Ale cizí okolí a nebožtík, jenž jim dělal společnost, je nenechali podvolit se spánku docela. Nemohli setřást neklid z toho, že se nacházejí na palubě lodi stižené neštěstím a odsouzené se zakrátko potopit pod hladinu oceánu. Z ničeho nic se Evered zeptal: „Mluví s tebou takhle daleko od domova? Anebo jenom v zátoce?“ Ada ležela nehybně, jako kdyby právě naslouchala, jestli hlas malé holčičky neuslyší. „Myslim, že tu neni,“ řekla pak. „Myslim, že tady s tim nechce mít nic společnýho.“ „To já taky ne,“ šeptl Evered. Poprvé v životě ale spali u hořícího ohně a teplo bylo nádherné. Chlad, který se vkrádal do místnosti, když z ohně zbýval jen řeřavý popel, je každých pár hodin probudil a Evered vylezl, aby uhlíky přikrmil pár prkénky z paluby a rozfoukal plamen. Jakmile se objevily první záblesky rána, nechal Adu u kamen a šel k mrtvému na židli, aby byl se vším hotov, než se sestra vzbudí. Pokusil se mu stáhnout boty, ale chodidla a lýtka měl nateklá do 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502958
dvojnásobné velikosti a boty nechtěly povolit, dokud vršek nerozřízl až ke kotníkům. Stejná potíž byla s kalhotami, a tak se rozhodl se jimi nezabývat. Stáhl mrtvolu na podlahu a šoupal s ní sem a tam, aby z paží stáhl rukávy. Soustředil se pouze na práci a vyhýbal se pohledu nebožtíka, aby neztratil kuráž. Měl pocit, jako kdyby měl pod víčky štěrk, a mrkání nepomáhalo, jako by také spal celou noc s očima pootevřenýma. Svlékl naráz v jedné tlusté vrstvě haleny a svetry a potom přikryl polonahé tělo a obličej mrtvého houní, která sloužila jako přikrývka. Vzal do ruky kabát, navlékl si ho a zapnul potahované knoflíky až ke krku. Obrátil se zpátky do místnosti a pořád při tom prohlížel, jak mu padne, takže chvilku trvalo, než si všiml, že Ada sedí s rukama kolem kolen a pozoruje ho. „Jak chcem tohle všecko dostat domů?“ otázala se. „Nějakej nápad mám.“ Sebral sekyrku i sekeru zpoza kamen a odtlačil truhlu ode dveří. Mávl na ni, ať ho následuje, a vylezli po schodech do bezmračného dne, kde slunce právě vycházelo nad obzor. Už bylo plné světlo a Evered přimhouřil oči, jež ho naráz začaly bodat a ve slunečním svitu se zalily slzami, které mu stékaly po tvářích. Otřel si obličej do sucha rukávem vlněného kabátu a pak došli na levoboku k místu, kde se poslední kousek zábradlí stáčel k čelenu. Podal Adě sekyrku, sám se chopil velké sekery a začali zábradlí odsekávat. Jakmile leželo na palubě, Evered se jal sekat dvouapůlmetrový kus na půlky. Zábradlí bylo vyrobené z nějakého tvrdého dřeva, které neznali, a které bylo jako křemen. Každých pár minut přestal, aby popadl dech, a třepal rukama, aby se mu do nich aspoň trochu vrátil cit, a v práci zatím pokračovala Ada se sekyrkou. Společnými silami tak zábradlí přeštípali a potom vzali každý jeden kus pod paží. Na cestě zpátky šli okolo vstupu do podpalubí uprostřed lodi. Dvířka byla vylomená a někam zmizela a slunce stálo právě tak vysoko, aby se v hlubině dole udělalo příšeří. Evered podal svůj kus zá106 Ukázka elektronické knihy