Ta nepříjemná: do Perníkové chaloupky přijel na exkurzi autobus vyhublých farmářských holek. Clio chtěla, aby viděly, jak tady budou jednou šťastné, dobře živené a pěkně oblečené. Rodiče z toho byli celí pryč, ale holky zachovávaly kamennou tvář. Dívaly se na Perníkářky asi tak, jak se dívá člověk na nekvalitní padělek, který zakoupil za stejnou cenu jako originál. Perníkářky přemlely veškeré své vzpomínky na domov a zavedly návštěvnice ke zdi plné jejich fotografií, pořízených v době, kdy sem děvčata přijela. Ano, to jsme opravdu my! Cha cha, ne – nevyměnili nás tu! Holky z farem nevěnovaly fotkám sebemenší pozornost. Měly oči – tak chladné a nepřátelské oči – jen pro ty trojrozměrné Perníkářky, které stály přímo před nimi. A jakmile se dospělí vytrousili na promítání diáků, farmářské holky se začaly přibližovat. Jak se jmenujete? zeptala se jich parta Dottie Cooperové. Pořád se snažily navodit družnou atmosféru. My jsme… Zavřete zobák. Perníkářky se rázem ocitly na zemi, ty holky jim zaklekly na culíky, dokud se Perníkářky nepřestaly vzpouzet. Pak je ty cizí holky začaly štípat, tahaly je za maso a faldíky na rukou, na stehnech a na břiše a cloumaly jimi sem a tam. Dlouho neřekly ani slovo, jenom Perníkářkám zajížděly pod šaty a štípaly je jako umanuté. Harriet se skrz síť kostnatých rukou jedné té holce podívala do očí: snažila se přijít na to, jestli dává průchod vzteku, uspokojuje zvědavost, nebo si to prostě jenom tak užívá, ale ty oči jí neprozradily zhola nic. Časem Harriet napadlo, že to štípání by šlo srovnat jedině s procedurou u masérky, která už má skoro po směně a duchem už je úplně nepřítomná. Potom jiná holka šlápla Harriet na obličej a převalovala jí hlavu v blátě sem a tam. Zdálo se, že to dělá proto, aby Harriet nemohla s nikým navázat oční kontakt. Směj se, řekla ta holka. Pěkně dospělým ukaž, jak jsme se tu skamarádily. Ale oni přece vidí, že jsme se neskamarádily ani trochu. Vždyť jsou tu bezpečnostní kamery, řekla Harriet
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502954