Jednou odpoledne se Theo opíral o jednu z předních výloh obchodu a přes kordon diváků pozoroval dění na place. Odehrávalo se tam něco mezi vousatým hercem převlečeným za policejního důstojníka a mladou ženou v kabátě se vzorem kohoutí stopy, která ho o něco úpěnlivě prosila, prosila a prosila, až se nakonec rozběhla pryč a ukradla mu auto. Po celou dobu akce režisérka a kameramani sváděli nekonečný boj se scénou. Kameraman co chvíli něco zamumlal a režisérka vykřikla „Vystřihnout!“ a chvíli spílala monitoru. Problém byl v hejnech ptáků slétajících se na obloze. Ve shromážděních orlů, v hejnech buřňáků stoupajících a klesajících v dlouhých řadách mezi nízkými mraky jako poletující copy a míhajících se v obrazu kamery. Jejich masová přítomnost působila zlověstně, jako varovná návštěva z jiného světa. Při filmování nemůžete dopustit, aby se na obloze nad hlavou hlavní postavy sletovaly tisíce ptáků. Bylo to příliš rozptylující. Bylo to příliš symbolické. Nepůsobilo to realisticky. „Vystřihnout!“ zvolala režisérka a štáb změnil úhel kamery tak, aby zabírala méně skutečného světa a víc realisticky představované iluze. Když už Theo viděl tu ženu ukrást policejní auto potřetí, rozhodl se pozorovací stanoviště opustit. Na okamžik se zastavil na prahu obchodu, kde kolem něj procházeli zákazníci obtěžkaní nákupními taškami a lepenkovými krabicemi, s cyklistickými helmami a slevovými letáky v jedné ruce a druhou rukou šátrající v kapsách po telefonu nebo klíčcích od auta. Nikdo z nich si ho nevšiml, ale u zaměstnanců si tím už nebyl tak jistý. Na vzdáleném konci řady pokladen stála na stráži Esther, jedna z vedoucích. Zdálo se, že její pozorný pohled zaznamenal jeho siluetu. Ode dne, kdy Hanna vyhrála svou sázku, byl Theo přesvědčen, že cítí v chování personálu obchodu změnu. Nové bohatství rodiny zdůraznilo propast mezi majiteli Potravin K a jejich zaměstnanci, mezi pracujícími a milionáři. Ta propast tam byla vždycky, ale nikdy se nezdála tak velká jako teď; nakonec téměř všichni členové rodiny Potirisových bydleli přímo nad obchodem, trávili v něm většinu každého pracovního dne a z vlastní zkušenosti věděli, jaké to je, dlouhé hodiny v sýrové komoře okrajovat plíseň z mozzarelly. Dokud nikdo z nich nezbohatl, rozdíly mezi těmito dvěma skupinami všichni vnímali jako záležitost přidělených rolí a přijímaných závazků. Theovi to takhle vyhovovalo – žít 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502945
v iluzi, že společenské třídy jsou komplot, který se týká jiných lidí, ne jeho. Ale teď to vnímal jinak. Jeden ze závozníků jednou zažertoval, že vzhledem k situaci by mohl dostat přidáno. Druhý den pronesl stejný vtip jiný závozník. Theo se nuceně zasmál přes stisknuté zuby. Když se o tom zmínil Moovi, vedoucí noční směny se ani neusmál. „To záleží na tobě,“ odpověděl Mo zdrženlivým tónem. Nicméně na Theovi to nezáleželo. K plošnému zvýšení platů všem zaměstnancům potřeboval souhlas svých sourozenců. Peter se k této myšlence postavil překvapivě vstřícně: Hannina výhra v něm něco uvolnila, pramen dávno zapomenuté velkorysosti. Jenom navrhl, že by bylo rozumnější s tím počkat, až zrealizují jiné, odvážnější plány – jako přestěhovat Potraviny K na jiné místo, s pomocí Hanniných peněz jako bankovní záruky. Ten nápad připadal Theovi šílený, ale rozhodl se prozatím hrát s bratrem jeho hru – „Jo, možná, možná,“ – a předstírat, že také sní o tom, jak starý obchod zavřou a všechno ovoce a zeleninu z něj přestěhují jinam. Přesvědčit Mireille bylo obtížnější. Ona a její rodina byli jako vyměnění a bez ustání se kochali představou svých nových možností. „Naše dcera vyhrála jackpot,“ řekl Theovi Eric. „Tak si můžeme dovolit trochu si to užít, ne?“ Napřed to byly klavíry: Hanna řekla, že by se chtěla na nějaké podívat, a Mireille ji vzala do obchodu značky Steinway, kde se procházely mezi malými křídly elegantní smetanové barvy. Jako další krok se všichni tři pustili do nakupování hoverboardu a taxíkem jezdili od jednoho speciálního obchodu k druhému, aby si mohli porovnat jednotlivé modely. Když se Hanna pak skoro navečer vrátila, s vážným výrazem v tváři projížděla uličkami Potravin K na malém stupínku s vrčícími kolečky po obou stranách. Zanedlouho poté zahájila Hanna s rodiči sérii výletů vrtulníkem. Každé ráno Theo sledoval jejich odlet ze skrýše u nákupních vozíků. Černá limuzína; řidič v obleku a s kravatou; a vzhůru přímo k heliportu. Heliport. Kde je vlastně v tomhle městě heliport, sakra? Šťastná trojice létala přes Průplav svatého Vavřince a stoupala vysoko k horám; po čtvrtém výletě se vrátili oblečení ve sladěných kombinézách se jmény ručně vyšitými na hrudi. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502945
Další výstřednosti zahrnovaly: diamantové náušnice (pro Mireille); desku Rolling Stones s podpisem; jednou týdně služby maséra docházejícího do domu; kuchařku v hodnotě tisíc dolarů s recepty na oliheň v omáčce z krvavého pomeranče a salát coleslaw s tekutým dusíkem (pro Erika); brýle na noční vidění (pro Hannu). Theovi se nakonec podařilo odchytit Mireille ve skladu, kde jí v rohu vedle smetáků přednesl návrh na zvýšení platů zaměstnanců. „Cože, ty chceš všem zvýšit platy?“ Výraz v její tváři se zachvěl jako obrazovka, která na okamžik ztratila signál. „Teď si to můžeme dovolit. Nebo si aspoň můžeme dovolit to risknout.“ „Kdo si něco takového může dovolit? Tenhle krám je díra na peníze, Theo.“ „Ale Hanna –“ „Tím se nic nezměnilo.“ „Ne, tím se změnilo všechno.“ „Tu sázku vyhrála Hanna,“ prohlásila Mireille. „Přesněji řečeno, technicky vzato jsem tu sázku vyhrál já.“ Mireillina tvář potemněla. „Na to zapomeň.“ „Je to pravda.“ „Tahle pravda tě jednou dostane, bráško.“ Theo se chystal odpovědět, ale na poslední chvíli se zarazil. „Jsi Hannin strejda,“ řekla Mireille. „Tak se podle toho chovej.“ Theovi se rozlil po tvářích ruměnec. „Jestli si náš obchod může dovolit zvýšit plat všem zaměstnancům, tak bychom to samozřejmě měli udělat,“ pokračovala jeho sestra. „Ale my si to dovolit nemůžeme. A ty to víš. Možná kdybychom se přestěhovali. Až se trochu inovujeme, reorganizujeme, a dá-li bůh trochu zvedneme. Ale do té doby Hannino štěstí patří jenom jí a nikomu jinému.“ „Tak fajn,“ řekl Theo. Oběma rukama si mnul obličej a opřel se zády o komín lepenkových krabic. Ty se pod jeho váhou sesypaly a Theo se pomalu a nezadržitelně odporoučel na podlahu. „Jsi v pořádku?“ zeptala se ho Mireille. „Jo.“ Mireille ho tam nechala a odešla. 101
Ukázka elektronické knihy