LYNNE GRAHAMOVÁ
zabíhající pod ručník, kde se skrývala před jejím pohledem. V puse jí vyschlo. „Nic mě nerozpaluje jako ty,“ uklouzlo jí bez přemýšlení. Neřekla jsem to, že jsem to doopravdy neřekla? „Takže já tě… rozpaluju?“ vydechl Ráfík rovněž bez rozmyslu. Izzy se okamžitě zarděla a v odpověď pouze trhaně přikývla. Nastalo ticho a temně zlaté oči se vnořily do modrých jako střela naváděná teplem a ona pocítila, jak se celé její tělo probudilo a zaplavilo ji pocity, které ji uváděly do rozpaků. Prsa se jí dmula, jejich hroty ztuhly a mezí stehny jí tak hladově zahlodalo, že je pevně sevřela k sobě. Zazvonil telefon a ten zvuk na její rozpálené tělo zaúčinkoval jako kbelík studené vody. Ráfík s tlumenou omluvou sáhl po mobilu ležícím v nohách postele a Izzy se rychle odvrátila. Už odcházela do vlastního pokoje, když zaslechla, jak k ní kvapně šeptá: „V noci je v poušti zima. Vezmi si něco teplého.“ Zima a písek, pomyslela si chmurně. No bezva.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502370
SEDMÁ KAPITOLA Noční obloha připomínala obrovskou sametovou klenbu posetou bílými třpytivými hvězdami a byla to skutečně a zcela nepopiratelně nádhera. Oheň praskal a hořel modrými a oranžovými plameny, které téměř hypnoticky poskakovaly a vrhaly střídavě světlo a stín na všechny zahalené a ozbrojené muže v táboře. Večeře korunního prince v poušti vyžaduje podstatný počet lidí, kteří ho obsluhují a chrání, uvědomila si Izzy sklesle. Byl tady kuchař se svými pomocníky, který se činil nad ohništěm, aby připravil naprosto nepraktické jídlo sestávající z mnoha chodů. Byla tu také Ráfíkova tělesná stráž a služebná pro Izzy, kdyby snad od ní něco potřebovala. Za nimi byl vztyčen černý látkový stan pro větší pohodlí a Izzy by moc ráda užila nějakou výmluvu a uchýlila se do něj, protože vypadal moc útulně a jí byla hrozná zima, navzdory všem vrstvám oblečení, jež na sebe navlékla. Na protější straně ohniště hudebníci a jemně bušili do bubnů, jiný muž zase hrál na nějaký strunný nástroj připomínající mandolínu a další dva foukali na flétnu. Hudba byla příjemně melodická a tlumený tlukot bubnů jí vibroval v kostech. „Zítra nás navštíví můj bratr. Moc se těší, až tě pozná,“ řekl jí Ráfík tiše, když dojedli.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502370
LYNNE GRAHAMOVÁ
Izzy při té představě rozpačitě zamrkala – jejich vztah měl přece jen dost neobvyklé pozadí. „Co jsi mu o nás řekl?“ „Jen něco málo. Nezajímal se moc o detaily. Když to řeknu na rovinu – jsi pro Zajjna jako splněné přání,“ prohlásil pobaveně. „Když jsem teď ženatý a dědic je na cestě, konečně bude svobodný a bude si moci dělat, co bude chtít. Vstoupí do armády, bude se cvičit v Sandhurstu, slaňovat po skalách, střílet a vyhazovat věci do vzduchu. Aktivní život vojáka z povolání by vždycky jeho sen, ale pro mladšího syna, který se bude muset ještě oženit a mít dědice, to bylo považováno za příliš nebezpečné, a proto mu to zatím nedovolili.“ „To je fajn, že naše… ehm… neštěstí přineslo někomu jinému užitek.“ „Naše děti nejsou neštěstí,“ opáčil Ráfík s nemilosrdnou rázností a na důraz svých slov ji popadl za štíhlé prsty. Vzápětí svraštil ebenové obočí. „Máš kůži jako led… proč jsi mi neřekla, že je ti taková zima?“ vyčítal jí a okamžitě se vztyčil a zvedl ji s sebou. „Půjdeme do stanu.“ Postrčil ji dovnitř a ona zamrkala, protože ji na chvilku oslnil jas mnoha lucerniček z ozdobného skla visících na tyčích nad nimi, odkud vrhaly duhová prasátka na měkké rohože na zemi. Stáhl ji dolů na ohromnou pohovku poházenou polštáři a začal jí třít po křehké páteři, jako by jí snad dokázal nějak vetřít teplo do zmrzlých kostí. Prohlédla si ten luxus okolo a zasmála se. „Vaši lidé s sebou snad při cestách do pouště nevláčejí tolik nábytku?“ „Jistěže ne, ale otec naučit služebnictvo z Alihrezy, aby to dělalo. Nikdy nevytáhl paty do pouště, aniž 100 Ukázka elektronické knihy