TARA PAMMIOVÁ
Zadíval se jí do očí a ta odpověď z něj přímo sálala. Někde a nějak se mu Alessandra dostala pod kůži. Začala pro něj znamenat stále víc a víc. Ale jen do jisté míry. Mohl jí dát jen omezené množství sebe. Mohl cítit jen omezené množství lásky. Netušil, jak se stát zranitelným. Jak strhnout všechny své obranné valy, které si kolem sebe vystavěl, aby přežil. Nedokázal najít hlas, aby pronesl to, co měl v srdci. Nemohl se do toho ponořit natolik, aby zapomněl na všechny ty roky samoty, strachu a bolesti. Aby zapomněl na to, co má udělat. Co musí dokázat. Světu. A sám sobě. „To, jestli ti moje jednání ublíží nebo ne, není v mých rukou, Alessandro. Je to ve tvých. A na konci se budeme muset všichni rozhodnout. Ať už chceš tohle manželství kvůli Charliemu nebo kvůli sobě, budeš se muset rozhodnout. Kolik z toho je jen dohoda a kolik je skutečnost. Protože pro mě se nic nezměnilo. Ne od chvíle, kdy jsem ti navlékl prsten.“ Zasažený výraz v jejích očích mu prozradil, že tentokrát se mu skutečně podařilo své poselství doručit. Ať už se mu jakkoli nelíbilo ji takhle opustit, přesto se otočil a odešel. Přepadlo ho podivné napětí, ale odmítal ho pojmenovat. Mohl využít jejich vzájemnou přitažlivost, to neustále povědomí o jejich přítomnosti k tomu, aby ji přiměl k přijetí. Jenže Vincenzo potřeboval, aby přišla ona za ním. Potřeboval, aby si vybrala jeho. Potřeboval to víc než cokoliv jiného ve svém životě. Nezkoumal to nutkání. Prostě tam bylo. Ale přesto když se připojil k Antoniovi a ostatním – k lidem, kteří ho respektovali a obdivovali a kteří mu věřili, že napraví nespravedlnosti, které jim byly napáchány – poprvé v životě měl pocit, že mezi ně nepatří.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502367