HEIDI RICEOVÁ
Bezmyšlenkovitě bariéru přeskočil, chytil ji za zápěstí a stáhl, takže zůstala stát. Pokoušela se mu ale ruku vytrhnout. „Nech mne, Maxime… chci odejít.“ „Přestaň, Caro. Ublížíš si.“ Přitiskl ji na tělo. Potlačil její snahu uniknout z obklíčení náruče a zdi, u které ji uvěznil. Vdechl vůni divokých květů a ženy. Vůni, která ho přivedla k šílenství včera večer, když ji svlékal. Nedotýkal se jí víc, než bylo zcela nevyhnutelné. Nakonec se zklidnila. Slyšel tlumený vzlyk, jak si tiskl její čelo na hruď. Cítil se jako zvíře. Jako surovec. Jeho rovnováhu a klid zasáhl trhaný zvuk jejího dechu, bolestný pokus zadržovat slzy a beznaděj, která se za tím ukrývala. V hrudi se mu vzedmulo srdce a stáhlo se mu hrdlo. Nemohl ji ale nechat odejít, ne takhle. Ne teď, když ji našel. Kdyby ji nechal utéct, už by ji nikdy nemusel najít. Nedokázal by sám se sebou žít, kdyby věděl, že kdesi venku, přežívá z ničeho a vystavuje se nebezpečí. Hodlal ji chránit. Kdysi selhal v případě vlastní matky. U ní by selhat neměl. „Pššš, Caro,“ mumlal jí do vlasů. Zachvěla se. Zvuk jejího dechu byl přerušovaný, jak se pokoušela ovládat emoce. „Nikdy bych ti neublížil,“ pronesl tak jemně jak dokázal. „Máš mé slovo. Ale nemůžu tě nechat odejít, dokud nebudeš souhlasit, že si mne vezmeš.“ Potáhla, což otevřelo dusivý pocit v jeho hrdle. Uvažoval, kam se dostali. A jak by šlo napravit škody, které mezi nimi vznikly. Čekala jeho dítě. Dítě, které z ní vysávalo veškerou energii. Protože byla před pěti měsíci panna, převzal veškerou zodpovědnost. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502363