vládne. Znamenal cestu ven, na druhou stranu. Nils měl odteď úplně nové možnosti úniku. On, který se vždycky někam vytratil, najednou získal prostředek, který mu umožní zmizet daleko rychleji než kdy dřív, a ještě dál. A Benjamin stál u mopedu, pravou rukou přidával plyn a Nils na svůj stroj dohlížel jako ostříž. Benjamin pochopil, že s mopedem se všechno změní. Přinese mu definitivní samotu. A tak přidával a přidával, až motor řval, jen aby tím přehlušil vlastní zoufalství. Nils každé dopoledne vyrážel do samoobsluhy na brigádu, ale taky s sebou pak večer přivážel chuti města. Na konci směny zametal u regálů s cukrovinkami, a místo aby bonbony, které zákazníci utrousili, vyhodil, shromáždil je do pytlíku a věnoval Benjaminovi s Pierrem. Ti pytlík vysypali v kuchyni na stůl, vybrali z hromádky vlasy a chuchvalce prachu, ofoukali špínu a kamínky, vyřadili kousky, které to odnesly nejhůř, rozšlápnuté žužu banány s otisky podrážek, punčové pralinky rozpláclé jako pětikoruna. A pak upalovali s kořistí k jezeru, aby si ji mohli v klidu sníst. Stal se z toho zvyk, Nils jim donesl uválené bonbony a Benjamin s Pierrem se uvelebili na břehu, dívali se na vodu, cpali se sladkostmi a občas to zachřoupalo, zaskřípalo mezi zuby, jak kousli do kamínku, a to pak prskali a plivali do kamení a hihňali se tomu. Pierre se převlékl, posadil se vedle Benjamina a díval se s ním, jak Nils odjíždí. Bratr se připravoval na cestu. Nasadil si helmu, která mu byla moc velká, zapružil o sedlo, jestli jsou pneumatiky dostatečně dohuštěné. Vložil obálku do igelitky, připevnil ji na nosič a otec zkontroloval, jestli pořádně drží. Potom se rozjel do světa.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502240
Nejdřív měl namířeno k poštovní schránce, aby si zabezpečil budoucnost, a potom do práce a Benjamin ho viděl odjíždět do kopce, naslouchal vrčení motoru, které nakonec utonulo ve větru, a znal ty pocity, které teď ve svém těle vnímá Nils, protože bratr se vydal na cestu, na opačný konec lesní vozovky, sám to zažil, když ho rodiče vzali s sebou na nákup. Bylo to jako gravitace, stuha štěrku jako červí díra do jiné dimenze, člověk se řítil rychle a tak nějak neovladatelně, až ho to najednou vyplivlo na opačném konci, na dobře udržovaný asfalt, na místo, které připomínalo civilizaci a kde po obou stranách silnice stály domy. Občas mu v té osamělosti prolétlo hlavou, že tam na konci lesní cesty začíná život. Otec se posadil k Benjaminovi a Pierrovi. „Tak co, kluci,“ prohodil a rozhlédl se po zahradě. „To je teda počasí na draka.“ Po schodech se k nim přikradla Molly a vylezla si Ben jaminovi na klín. Otec se jí pohotově zmocnil, pevně si ji přitiskl k sobě, aby jí znemožnil únik, a pomalými pohyby ji hladil po hlavě. Otec si umínil, že její strach zkrotí, vnutí jí svou lásku. Několikrát za den ji ulovil a prokazoval jí náklonnost. „Pomazli se s ní taky trochu,“ vybídl Pierra. Bratr Molly pohladil po hlavě a Benjamin viděl, jak ji zaplavuje hrůza, celá vyděšená strnule ležela ve střehu, připravená uniknout, jakmile se objeví šance. „Co podnikneme, když je takhle hnusně?“ přemýšlel otec. „Nevím,“ přiznal Benjamin. „Nevyrazíte si na dobrodružnou výpravu do lesa?“ Pierre a Benjamin neodpověděli.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502240
„Můžete vzít Molly s sebou,“ navrhl otec. „Ona s náma nikdy nikam nechce,“ namítl Pierre. „Ale jo. Benjamin to s ní umí.“ Jakmile otec povolil sevření, Molly se okamžitě pokusila o útěk. Otec zaklel. Pes s kňučením zmizel v domě a z šera uvnitř se zpoza závoje cigaretového dýmu v obývacím pokoji ozval matčin hlas, který na fenku strojeně a dětinsky volal: „No pojď sem, no pojď sem ke mně.“ Mol ly se vydala do oparu. Pierre a Benjamin si oblékli pláštěnky a holínky a vyšli ven. Zamířili podél elektrického vedení, které se od domu táhlo přímo nahoru mezi smrky, a Benjamin si říkal, že dokud má tu černou nit ve vzduchu na dohled, najde cestu zpátky. Jemně pršelo, les ztěžkl. Skákali mezi kluzkými kameny. Vydali se dál než jindy, za zarostlou pěšinku ke stavidlu, minuli obrovské balvany, jež vypadaly, jako by je někdo do nezměrného mokřadu upustil. Pokračovali hlouběji do houstnoucího lesa. „Hele,“ ukázal Pierre k malému návrší. Mezi vzrostlými stromy stála trafostanice. Domek obklopovaly řady sloupů, černá kopí s bílými hroty namířenými do nebe jako nachystaný ohňostroj. A vně se k nim po stranách přidávaly dvě rozměrnější konstrukce, věžovité stožáry jako ocelové pavoučí sítě, z nichž se do tří koutů lesa rozbíhala černá vlákna. „Co je to?“ užasl Pierre. „Odtud se bere elektřina,“ vysvětloval Benjamin. Popošel k domku. „Půjdem se kouknout.“ Trafostanici i s pozemkem chránil vysoký plot. Na mříži visely žluté tabulky s červenými blesky. Benjamin zaklonil
100 Ukázka elektronické knihy