Další slovo mu nevyšlo z úst; do mrtvého ticha zvedl ruku. S očima doširoka rozevřenýma hrůzou zvedl ruku a ukázal přes rameno slečny Garthové. Trochu se pootočila a ohlédla se. Tváří v tvář jí stála na prahu dveří pracovny paní domu. V obou rukou mechanicky svírala starý notový sešit. Stála jako přízrak s děsivou prázdnotou v očích, s děsivým klidem v hlase opakovala poslední slova toho muže: „Sedm cestujících je těžce zraněno a dva…“ Její zmučené prsty povolily sevření, kniha z nich vypadla, ztěžka klesla dopředu. Slečna Garthová ji zachytila, než upadla – zachytila ji a otočila se na muže s umdlévajícím tělem manželky v náručí, aby si vyslechla jejího manžela osud. „Můžete konečně mluvit. Je zraněný, nebo mrtvý?“ „Mrtvý.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502005
KAPITOLA XI.
Slunce klesalo níž; západní vánek vplul do domu chladný a svěží. S postupujícím večerem se stále více přibližovalo veselé zvonění vesnických hodin. Pole a květinové zahrady pocítily vliv této hodiny a rozlily svou nejsladší vůni. Ptáci ve voliéře Norah se slunili ve večerním tichu a zpívali na rozloučenou umírajícímu dni. Jen na chvíli se chod v domácnosti zarazil ve své činnosti. Panikou zmítané služebnictvo se slepě uchylovalo k povinnostem, které byly pro danou hodinu příznačné. Lokaj jemně prostíral stůl k večeři. Služebná odnesla džbány na horkou vodu do ložnic a rozestavěla je v obvyklé řadě vedle sebe. Zahradník, který dostal příkaz přijít ke svému pánovi s poukázkami na peníze, které zaplatil nad rámec svých pokynů, nechal poukázky na smluveném místě v určený čas. Zvyk, který nikdy neustupuje, a SMRT, která nikoho nešetří, se nemilosrdně střetly. Toho večera v pět hodin se všichni dozvěděli tu hroznou pravdu. Manželka mrtvého ležela bezmocně na ovdovělé posteli; její vlastní život a život jejího nenarozeného dítěte se chvěly na vlásku. Guvernantka měla nejmenší starost o starší sestru. Norah plakala, ale u Magdaleny tomu tak nebylo. Bez slz a beze slov seděla v pokoji, kde se poprvé dozvěděla o otcově smrti; její tvář,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS502005
nepřirozeně zkamenělá smutkem zračila děsivý klid. Nic ji nevzrušovalo, nic ji nerozhodilo. Řekla jen: „Nemluvte na mě, nedotýkejte se mě. Nechte mě, ať se s tím mohu sama vyrovnat,“ a znovu zmlkla. *** Soumrak padl a zmizel – přišla jasná letní noc. Když se v pokoji s rodičkou rozhořelo první pečlivě zastíněné světlo, dorazil lékař, který byl povolán z Bristolu, aby se poradil s lékařským doprovodem rodiny. Nemohl poskytnout žádnou útěchu: mohl jen říci: „Musíme to zkusit a doufat. Šok, který ji zasáhl, když zaslechla zprávu o manželově smrti, jí podlomil síly ve chvíli, kdy je nejvíce potřebovala. Žádná snaha o její zachování nesmí být zanedbána. Zůstanu tu přes noc.“ Při řeči otevřel jedno z oken, aby se do místnosti dostalo více vzduchu. Bylo vidět na příjezdovou cestu před domem a na silnici venku. Před branou domku postávaly malé skupinky lidí a dívaly se dovnitř. „Jestli ty osoby budou dělat hluk,“ řekl doktor, „musíme je okřiknout.“ Nebylo třeba je okřikovat: byli to jen dělníci, kteří pracovali na pozemku mrtvého, a tu a tam nějaké ženy a děti z vesnice. Všichni na něj mysleli – někteří o něm mluvili – a pohled na jeho dům oživil jejich ospalé mysli. O něco později přinesli ke dveřím ložnice zprávu, že starý pan Clare přišel do domu sám a čeká dole v hale, aby si vyslechl, co mu lékař řekne. Slečna Garthová se s ním nemohla sejít sama: poslala mu vzkaz. Řekl sluhovi: „Za dvě hodiny se přijdu znovu zeptat,“ pomalu vyšel ven. Na rozdíl od jiných v něm náhlá smrt starého
Ukázka elektronické knihy