„Bydlíme spolu,“ oznámila mi, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě. „Odkdy?“ Vidíte, že jsem úplně klidná a moc se do toho nepokládám. „Od minulého podzimu.“ „Cože? Ty přes půl roku žiješ s nějakým mužem a ani ses mi o tom nezmínila? Co to s tebou je?“ Sebeovládání bylo fuč. „Mami, ale do toho ti opravdu nic není.“ Pevně se na mě podívala. Pohlédla jsem na Alana. „Tys o tom věděl?“ Díval se na Nicole se směsicí obdivu a zklamání. Když zemřel jeho otec, dostala Nicole velmi slušnou sumu peněz, která byla uložena ve svěřeneckém fondu. Alan byl pověřený správou toho fondu do jejích třiceti let a vydával jí z něj přiměřenou apanáž, dokud nebude mít vlastní příjem, a platil z něj nájmy všech jejích bytů včetně toho ve Francii. „Zmiňovala se o spolubydlícím, ale… Nic, to myslíš vážně? To jsi nám tak důležitou věc nemohla říct?“ Nevypadala vůbec provinile. „Tak se vám s tím svěřuju teď.“ Uvědomila jsem si, že jí to dává smysl. Jenže její mysl byla vždycky zvláštní a mně dost často vzdálená a nesrozumitelná a nikdy jsem do ní úplně nepronikla. Ani nikam poblíž. Ani zdaleka. Vyprázdnila jsem skleničku. „Tak jak vážné to je?“ Její rysy změkly a na tváři se jí objevil zasněný úsměv. „Myslím, že je to ten pravý.“ Talíře už jsme měli prázdné a okolní stoly se začínaly plnit dalšími hosty. Podívala jsem se na svou dceru, půvabnou a vyrovnanou. Byla to nejzvláštnější stvoření, které jsem kdy poznala, a když řekla, že našla toho pravého… •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501961
„Ach, Nic, tak to jsem šťastná za tebe,“ pronesla jsem tiše. Myšlenky se mi rozbíhaly na všechny strany – je pořád tak mladá, on je starší, potkala ho ani ne před rokem, když byla sama v cizině… Ale já jsem byla ještě mladší, když jsem se seznámila s Alanem, a znali jsme se ještě kratší dobu, když jsme se brali. Nedopadlo to s námi dobře, ale když jsme byli spolu, milovali jsme se vášnivě a opravdově. A třebaže Nicole byla sama v cizí zemi, byla soběstačná a sebevědomá a osamělost nebyla nic, s čím by si dělala hlavu. Podívala jsem se na Alana a věděla jsem, že myslí na totéž. Důvodů, proč se naše manželství rozpadlo, bylo hned několik a všechny měly své opodstatnění. Ale stejně tak mělo opodstatnění to, proč jsme se předtím dali dohromady. „Nemůžu se dočkat, až se s ním seznámím,“ řekla jsem. Alan se naklonil přes stůl a políbil Nicole na tvář. „Já taky. Jsem za vás za oba šťastný.“ Nicole se rozzářila. „A je opravdu milý.“ Tak to je skvělé.
Vlahým večerem jsem se vracela do bytu. Musela jsem si vzít na pomoc telefon – sledovala jsem červenou čáru, kterou mi zobrazovala navigace, ale byl to skoro přímý směr. Na chvíli jsem se zastavila, opřela se o nějakou kamennou balustrádu a dívala se na Eiffelovku odrážející se od tmavnoucího nebe. Byla krásná. Nebe bylo taky krásné. Celé to zatracené město bylo krásné. Mířila jsem po rue Boissière směrem k náměstí Victora Huga, a když jsem obcházela kruhový objezd, uviděla jsem u kavárenského stolku známou tvář. •
99
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501961
„Maxi?“ Upřeně pozoroval cosi v davu a před sebou měl skleničku s vínem. Vzhlédl a široká ústa s až příliš červenými rty se na mě usmála. „Maggie, tak jak to šlo? Prosím, posaďte se.“ Usadila jsem se na židli naproti němu a vyzula se z bot, abych ulevila nohám. Ulice byla plná lidí, kteří seděli u kavárenských stolků lemujících celou ulici vydlážděnou dlažebními kostkami. Všichni se bavili tiše, ale se zájmem a zaujetím, a pozvedali sklenky s vínem. Z každého vchodu a koutu se linuly výbuchy smíchu. Cítila jsem se velmi… pařížsky. Zvlášť proto, že jsem tam seděla s Maxem, který vypadal naprosto uvolněně, košili bez límce měl rozepnutou právě tak akorát, aby mu vykukovalo trochu porostu na hrudi, a rukávy měl nenuceně vyhrnuté, takže odhaloval svalnatá předloktí… Objevil se číšník a já jsem zauvažovala o další sklence vína, ale místo toho jsem si objednala espresso. Většinou už si takhle pozdě kávu nedávám, ale měla jsem pocit, že dneska zůstanu dlouho vzhůru. Celou cestu z muzea se mi v hlavě odvíjela scéna, jak Bella a Lance, dva vyčerpaní, špinaví lidé, kteří právě absolvovali dlouhý a nebezpečný útěk, konečně našli vanu…. „Jo, a nakrmil jsem Julese,“ podotkl Max. Panebože, úplně jsem na toho chudáka psa zapomněla. „Maxi, omlouvám se. Prosím vás, hlavně neříkejte matce, že jsem na něho zapomněla. To byla jediná věc, o kterou mě prosila.“ Mávl rukou. „O nic nejde. Mimochodem, Jules by ze svého tuku dokázal vyžít klidně další měsíc.“ Uchichtla jsem se. „To máte nejspíš pravdu. Je poněkud korpulentní.“ Max přikývl. „Výstižné. To tedy je. A taky trpí plynatostí. Někdy s ním nedokážu vydržet ve stejném pokoji.“ •
100
•
Ukázka elektronické knihy