„Bydlíme spolu,“ oznámila mi, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě. „Odkdy?“ Vidíte, že jsem úplně klidná a moc se do toho nepokládám. „Od minulého podzimu.“ „Cože? Ty přes půl roku žiješ s nějakým mužem a ani ses mi o tom nezmínila? Co to s tebou je?“ Sebeovládání bylo fuč. „Mami, ale do toho ti opravdu nic není.“ Pevně se na mě podívala. Pohlédla jsem na Alana. „Tys o tom věděl?“ Díval se na Nicole se směsicí obdivu a zklamání. Když zemřel jeho otec, dostala Nicole velmi slušnou sumu peněz, která byla uložena ve svěřeneckém fondu. Alan byl pověřený správou toho fondu do jejích třiceti let a vydával jí z něj přiměřenou apanáž, dokud nebude mít vlastní příjem, a platil z něj nájmy všech jejích bytů včetně toho ve Francii. „Zmiňovala se o spolubydlícím, ale… Nic, to myslíš vážně? To jsi nám tak důležitou věc nemohla říct?“ Nevypadala vůbec provinile. „Tak se vám s tím svěřuju teď.“ Uvědomila jsem si, že jí to dává smysl. Jenže její mysl byla vždycky zvláštní a mně dost často vzdálená a nesrozumitelná a nikdy jsem do ní úplně nepronikla. Ani nikam poblíž. Ani zdaleka. Vyprázdnila jsem skleničku. „Tak jak vážné to je?“ Její rysy změkly a na tváři se jí objevil zasněný úsměv. „Myslím, že je to ten pravý.“ Talíře už jsme měli prázdné a okolní stoly se začínaly plnit dalšími hosty. Podívala jsem se na svou dceru, půvabnou a vyrovnanou. Byla to nejzvláštnější stvoření, které jsem kdy poznala, a když řekla, že našla toho pravého… •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501961