vystěhování tím, že budete jednat v součinnosti s předepsanými platbami dle platebního kalendáře. S pozdravem, Angelina Sweetmeatová, LLB Cohen, Avenatti a Sweetmeatová Právní poradna p. Francise Venala, majitele nemovitosti
N
ejlepší obrana před strachem je akce. Přečtu si ten děsivý úřední dopis, odhlásím se z internetu a soustředím se na sepsání dalšího reportu pro ExLibris. Trvá mi to hodinu. Připojím k němu seznam zábavných aktivit, které jsem si nemohla vyzkoušet osobně, nasadím celé zprávě dobrodružný a povzbudivý tón a odešlu ji do ExLibris, ale pořád je mi z výhrůžek té Venalovy právničky zle. Jsem tak rozhozená, že si ani nestihnu lámat hlavu s tím, že se Eurostar řítí tunelem hluboko pod Anglickým kanálem neboli Lamanšským průlivem a že mám doslova nad hlavou obří množství vody. Mám tu masu vody nad hlavou. Čeká na jedinou maličkou prasklinku ve zdi, aby to tu všechno mohla zaplavit. Uvězní mě tu a všechny nás utopí dřív, než sem dorazí záchranáři. Tak dobře. Trochu si s tím hlavu lámu. Nebo trochu moc. Ale moje úzkost z cesty pod kanálem La Manche se zdaleka nedá srovnat s tím, co mě trápí ohledně událostí doma. Proč mi píše právnička Franka Venala? Je to jeho taktika? Chce mě vyděsit a paralyzovat, stejně jako to dělá naše kočka Rhianna myším, když je pohledem skoro zmrazí a pak na ně zaútočí? „Ramona Keeneová není žádná myška,“ mumlám si pro sebe a naštvaně zaklapnu laptop. Nechtěla jsem to •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501951
říct tak nahlas, paní z protějšího sedadla se na mě dívá trochu polekaně. Za chvilku už si skládá časopis do tašky a stěhuje se na jiné sedadlo, dál ode mě. Ze všech sil se snažím soustředit zbytek své nervózní energie na Paříž. Asi to nebyl úplně špatný nápad, protože když si promyslím všechny detaily své cesty po městě, dokonce se mi podaří usnout. Vlak zastavuje na Gare du Nord – Severním nádraží, dle překladače v mém telefonu – a já jsem připravená. Sepsala jsem si plán na dobytí Paříže do notesu. A než mi úplně umře telefon, přesunu si ten příšerný dopis od právničky do složky, kterou jsem nazvala Zadnice – obvykle tam přesouvám dopisy od Jonaha. Nedovolím Venalovi, aby mi zničil život. Jsem sice nevyspalá a ustaraná, ale podařilo se mi dosáhnout svého prvního cíle neskutečně snadno. Podél nástupiště stojí spousta automatů na jízdenky a instrukce jsou dokonce v angličtině. Zvládnu si zarezervovat rychlík až do Brindisi v Itálii. Cesta trvá necelých šestadvacet hodin. Nádherné Brindisi je jedním z Foggových checkpointů. Nachází se poblíž špičky podpatku italské boty. Původně jsem si na cestu z Paříže do Brindisi v itineráři vyhradila dva dny. Vlak odjíždí až za tři hodiny, takže se po zbytek dopoledne mohu porozhlédnout po „městě světel“. Pověsím si batůžek přes rameno, popadnu kufr a mířím k nejbližšímu metru. Před schodištěm si všimnu úschovny zavazadel. Vybaví se mi, jak jsem se trmácela se všemi svými věcmi po londýnské podzemce. Majitel úschovny se šklebí na můj ošuntělý kufr a snaží se mi prodat jiný s kolečky. V žádném případě. Raději odvedu řeč na cestovní adaptéry, protože jsem ten Sylviin musela vrátit. O pár minut později je můj kufr bezpečně uložen a adaptér zakoupen. Vyjdu z obchodu jen s foťákem a s desetieurovkou v batůžku. U stánku mi dají turis•
99
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501951
tickou mapu města zdarma. Prohlédnu si Paříž, nemusím s sebou vláčet kufr, a ještě si pak cestou do Itálie nabiju všechnu svou elektroniku. Jedna výhra za druhou! Nejenže v Paříži mají podzemku – říká se jí tam metro –, ale taky místní vlaky, tramvaje a komplikovanou autobusovou síť. Ulice jsou naprosto ucpané všemožnými dopravními prostředky, takže se ani nenamáhám přemýšlením nad nadzemní dopravou. Překvapilo mě, že v Londýně – a v Paříži také – mají podzemní dopravu ještě složitější než v New Yorku. Přesto mají všechna ta tři velkoměsta jedno společné… Za pár hodin se tam toho moc nestihne. Takže se pokusím stihnout, co se dá. Řítím se po schodech do nejbližší stanice metra. Musím si připomínat, že tahle moje šílená akce není cestování. Ve skutečnosti ne. Je to úkol. Moc se to neliší od projektů a úloh, které jsem řešila ve škole. A stejně jako ve škole uspěju jen tehdy, pokud se budu pořádně soustředit. Krása a romantika Paříže, které tak dobře znám z knih, musí zůstat tam, odkud je znám – pod obálkami knih. Bez ohledu na to, jak moc by se mi chtělo, se dneska k požárem zničeným věžím Notre Dame, odkud Quasimodo naříkal a toužil po Esmeraldě, nepodívám. Musím si nechat ujít i Vítězný oblouk na Champs-Élysées, kde mí oblíbení hrdinové z Hugových románů bojovali a umírali v hrozné Les Mi-zérii. Ani na hřbitov Père Lachaise, kde odpočívá Jim Morrison, jeden z Mervových hudebních hrdinů, se nepodívám. Mám tři hodiny na jediný úkol: získat co nejlepší fotku Eiffelovky.
A
si za půl hodiny vystupuju na stanici metra Tour Eiffel. Poprvé od chvíle, co jsem si přesunula e-mail od Venala do složky Zadnice, si zase začínám věřit. I kdybych si s tou fotkou Eiffelovky dala dost práce, pořád •
100
•
Ukázka elektronické knihy