Překvapení Blížil se konec směny. Anička ještě zopakovala stručně všechny poznatky, které dosud o hledaném pachateli zjistili. Nadporučíkovi ještě sdělila, že si kapitán Veleba vyžádal kompletní souhrn výsledků. „Kriminálka Keller,“ ozval se nadporučík do telefonu. Přitom kývl kolegyni na znamení souhlasu s hlášením kapitánovi. „Nazdar Leni, královno všech laboratoří! Jak se vede?“ „Výborně. Tobě taky, jak slyším z tvého bujarého hlasu.“ „Neřekl bych bujarého, ale raději mi řekni, co hezkého máš pro mne?“ „Konečně máme otisky toho pachatele na volantu i řadící páce. Na obojím je asi stoletý nános špíny. Otisky tam pěkně drží.“ „Výborně,“ zvolal nadšeně nadporučík. „Jsou stíhaného Drápalíka. Je to potvrzené.“ „Ty jsi moje zlatíčko, pořád to říkám,“ smál se nadporučík. „Dneska hýříš optimismem, copak se děje?“ „Už vidím ten případ vyřešený.“ „Jen abys to nezakřikl,“ smála se Leni. Anička se rozloučila a odcházela domů. Před budovou na ni čekal její spolužák Roman. „Co tady děláš? Čekáš na mne? Několikrát jsem ti říkala, abys tady nepostával.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501853
„Musíš mi pomoct. Potřebuju práci. V tom zapadákově se nedá vydržet.“ „Stačí, když si zažádáš někde oficiálně o práci. Každý to tak dělá.“ „Na ty šílené pohovory nejsem. Kladou samé záludné otázky. Copak nevidí, že jsem rozený detektiv?“ „Nemůžu ti nijak pomoct. Nemám tak dobrou pozici, abych něco dokázala zařídit. Možná bych spíš uškodila.“ „Nedělej se! Však se umíš o sebe postarat!“ chytil ji za ruku. Vytrhla se mu. „Neblázni. Mám tě rád. Víš to! Chci ti být nablízku.“ „Věř mi, kdybych mohla, pomůžu. Ale nejde to. Musím domů.“ „Copak ti doma brečí děti?“ zasmál se. „To snad ne, ale vážně musím.“ „Hodím tě tam. Nasedni,“ otevřel dveře auta Golf, u kterého stáli. „To je tvoje? Nedaří se ti tak špatně!“ řekla obdivně. „Je starší. Ale jezdí jak drak!“ „Bydlím kousek, projdu se.“ „Přece mě neodmítneš. Moc rád tě svezu.“ Chytil ji za ruku a vedl ke dveřím auta. „No tak jo, ale je to nesmysl. Bydlím skoro za rohem.“ „Uděláme okružní jízdu, ať poznáš kvality tohoto vozu,“ smál se. „Zapni si pás, ať na nás nepípá. Je nekompromisní. Takovou ženskou bych nechtěl mít doma.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501853
„Auto se dá vypnout, manželka ne,“ usmála se. „Něco na tom je. Teď na to dupnu. To je fofr, co?“ „Jezdí dobře,“ podotkla bázlivě. „Támhle je odpočívadlo, zastavím a trošku si odpočneme.“ Zamířil na velké parkoviště u dálnice. Z tašky na zadním sedadle vyndal dva burgry. Podal jí kolu, sám pil magnezii. Sotva se najedli, zmohla ji lehká únava. „Podívej, můžeme si i zdřímnout,“ položil opěradla. Zívla: „Už bych měla…“ „Neboj se, za chvilku pojedeme,“ řekl konejšivým hlasem, ale ona to už neslyšela.
100 Ukázka elektronické knihy