„Co?!“ podíval se na něho zlostně Mikan. „Pošleme ho zpět se vzkazem, že každý brangelonský, který vstoupí na naše území, zemře!“ prohlásil. Kwido se zarazil. „To není dobrý nápad,“ řekl ostatním Najádám. „A to proč?“ podivil se Getur. „Neznáte poměry mezi lidmi, a pokud jim pošlete takový vzkaz, můžete čekávat, že se urazí a pošlou další vojáky,“ vysvětlil Kwido. „Tomu nevěřím!“ oponoval Getur. „Dostanou strach,“ přidal se Mikan a brangelonského vojáka bodl do nohy. Muž vyjekl bolestí, ale byl jediný, který řádění Najád přežil. Ještě si neuvědomoval, jaké výjimky, se mu právě dostalo. „Toho, pošleme zpět se vzkazem!“ nařídil Mikan. „Ostatní mrtvé naložte na povozy a shoďte je na druhé straně hor do rokle. Ptáci a divoká zvěř se o těla postarají. A ty…,“ podíval se na Kwida. „…Ty mu řekni, co má vojvodovi vyřídit!“ Kwido poslechl a přeložil mu vzkaz, který má předat. Ostatní muži uposlechli Mikanových příkazů a odstranili lidská těla. Koně brangelonských zavedli k ostatním, určitě dobře poslouží.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501838
17. Příprava na válku
Holenrow Čaroděj Atigo se objevil v královském městě, aby mohl králi Holdeynuurovi říct o nebezpečné armádě, která vstoupila do Tyralského Kraje. „Král tě přijme, čaroději,“ ozval se rádce Kolhaar. Měl dlouhý modrý vyšívaný plášť, který zakrýval jeho obuv. Stříbrný lem byl posázen malými barevnými korálky. Hlavu mu pokrýval čepec karmínové barvy. „Děkuji, Kolhaare,“ přikývl Atigo a vstoupil do přijímacího sálu. Hrad, ve kterém žil král Holdeynuur stál uprostřed města. Byl postaven jeho prapradědečkem Dufugurem. Dvě kamenné věže se tyčily skoro k nebesům. Na nich visely dvoubarevné fábory místo vlajek, které byly spuštěné na zdech. Byly obrovské a každý mohl vidět znak krále Holdeynuura. „Králi,“ pronesl Atigo hlasitě, aby byl slyšet. „Čaroději,“ spustil Holdeynuur. „Co potřebuješ?“ podivil se a zůstal v klidu sedět. Jeho návštěva ho neznepokojovala.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501838
„Přicházím s velmi důležitou zprávou králi Holdeynuure,“ pokračoval Atigo. „Z Kraje Wukun vyrazily dvě ozbrojené skupiny. Už překonaly hranice Kraje Tyralského a míří na Gulun.“ „Co jsou zač?“ „Wukunští jsou obři, kteří se usadili na jihu Světa Krajů za temnými hustými lesy, kam je vládci Krajů před tisícem let zahnali.“ „Pokud jsi mě přišel požádat o pomoc, je to vážné, že?“ podotkl Holdeynuur. „Ano, králi. Jinak bych tu nebyl,“ odvětil Atigo a pokračoval. „Nemegewští připravují dřevo a kamení na stavbu mostu. Až se vrátím, pomohu jim ho postavit.“ „Wukunští jsou tedy hrozbou.“ „Ano,“ kývl Atigo. „Obávám se, že až vyplení Kraj Tyralský, dostanou se přes řeku na tvé území.“ „Pokud se ten most nepostaví, nedostanou se sem. Pravda?“ „Nesmíš zapomenout, že řeka Rubin má dny, kdy je klidná, jak by se jinak dostali obchodníci do jiných Krajů?“ „Pravda.“ „Jsou to obři. Mutanti, ale mají lidské geny, tudíž mají mozek. Vyvíjeli se stovky let a na tento vpád do klidných Krajů se určitě dlouho připravovali.“ „Zrůdy!“ zavrčel Holdeynuur. Čaroděj jen přikývl. „Nemegewští zaútočí první a pak naše vojsko,“ zamyslel se polohlasně Holdeynuur. Už nebyl klidný a vstal. „Mohu tedy vzkázat Nemegewským a Foleanským horalům, že mají vaší podporu?“
Ukázka elektronické knihy