lika by se mohlo koupit topení na zimu, kolika dětem koupit boty a kolika zajistit bezplatné obědy ve škole – podvyživené děti jsou i přes čtvrtstoletí po transformaci stále velkým pro‑ blémem bulharského venkova. Když slyší o čtyřech stech eurech, ježí se jim vlasy na hlavě. Málokterá rodina má tolik na měsíc a jsou tu desítky rodin s mnoha dětmi. A když si obyvatelé ty částky porovnají, dojdou k nepříjem‑ nému závěru, že o medvědy se dbá daleko více než o ně. Že za‑ tímco medvědi jsou učeni, jak si poradit, jak řešit konflikty, jak hibernovat, zatímco se pro ně staví bazény a hřiště pro jejich potřeby, obyvatelé Belice byli ponecháni sami sobě. Přestože se učí svobodě déle než medvědi, nemají tým specialistů, který by je během té transformace podpořil. „Lituji, že jsem se nenarodil jako medvěd,“ řekl jednou hořce bývalý starosta Belice Hasan Illan, když srovnával rozpočet parku s rozpočtem městečka. Pracovníci parku se snaží pouštět podobné úvahy druhým uchem ven. Dobře vědí, že jejich adresáty by neměli být oni, ale někdo jiný. Není přece jejich vina, že organizace Čtyři tlapy má úspěchy v získávání financí na medvědy a další zvířata, a ne na obyvatele bulharského venkova, na které se za transformace za‑ pomnělo. Beličtí by se měli se svými požadavky obrátit na svou vládu a po ní chtít, aby jejich osud zlepšila, a ne řešit medvědy.
2. Přes všechna nedorozumění považují pracovníci parku dobré vztahy s obyvateli Belice a okolí za svou prioritu. Dělají všechno, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501817