Zpoza domu se ozvalo hlasité hvízdnutí. Nato neznámý hlas zavolal: „Vzduch je čistej?“ Tón hlasu zněl, jako by byl tlumený přes kapesník nebo podobnou věc, jež měla za cíl jej trochu zkreslit. Richter se otočil za hlasem a odpověděl klidně: „Jo!“ „Bezva. A máš ji nějak spoutanou. Aby ti neutekla!“ „Žádný strach. Ta je tak posraná, že by si nedovolila jakkoliv se bránit, že jo?“ odpověděl a přitom se díval Saše přímo do očí. Ta se třásla jako osika. Neustále se dívala směrem, kterým více než před hodinou odešli její přátelé. Bylo to už opravdu hodně divné, že se ještě nevrátili. Trpíc přebujelou fantazií si dokonce musela vnitřně zakazovat, aby se na ně Richtera zeptala. Měla ze všeho smíšené pocity. Tušila, že se jim možná stalo něco ošklivého a nechtěla si proto své domněnky potvrzovat. Poměrně rychle se setmělo. Postava, zahalená do černého oparu se pozvolna přibližovala k ohništi. Saša neměla naprosto ponětí, o koho jde, a to jí neuvěřitelně nahánělo strach. Nervozita nabývala na obrátkách. Srdce měla až v krku a pulz jí tepal tak rychle, jako by se v ten moment zúčastnila vytrvalostního běhu. Daleko více adrenalinu do žil jí však vnášela jeho pomalá chůze. Působil tak sebejistě. Určitě se cítil děsně nad věcí, pomyslela si. Byl pánem situace. Rozhodoval o tom, co se bude dít dál. Když byl sotva na pár metrů daleko, všimla si, že těsně za ním jde ještě někdo další. Dokonce to vypadalo, jako by tu druhou osobu táhl na provazu. Postava se však z větší části skrývala za urostlým mužem vpředu, a tak nedokázala s přesností odhadnout, jedná-li se také o muže či dokonce ženu. Znovu si vzpomněla na Vaška s Petrou. Na to, jak odešli před více než hodinou a doposud se nevrátili. A Roman taky ne. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501673