96
Vl a da na G om es A dolfo • Na A fr ik u z a pom eň
Závěr: „Prostě neodletíte. Peníze vám nevrátíme ani za letenky, ani za online platbu za zavazadla. „No ne ne, tohle přece není možné?“ Nepomohl ani fakt, že před dvěma měsíci jsme odletěli zcela bez problémů. Takže…? Jeli jsme domů, teda k dceři, svůj domov už jsme neměli. Domov ani dalších sedmdesát dva tisíc na letenky a kufry. Byla jsem zoufalá a zlá. Iko byl taky vzteklý, ale zachovával klid a celou dobu se mě snažil uklidnit: „Neboj, zítra odletíme.“ Nedokázala jsem sedět, nervy mi pracovaly na plné obrátky a vztek se střídal se zoufalým pláčem. „Soni,“ vzlykám do telefonu. „Vladuš, co se děje?!“ ptá se vyděšeně. Popisuji celou situaci a Soňa chápe, že tak jako už mnohokrát musí zapojit své schopnosti. „Přijeď, něco vymyslíme.“ Přesně tohle potřebuju slyšet. Sedíme spolu v restauraci u kávy a já se snažím jí v klidu znovu popsat trable s naším odletem a klepe se mi hlas i brada. „Nebreč, zítra odletíte,“ snaží se mě uklidnit a vytahuje lahvičku s elixírem. Trochu nakape do sklenice s vodou a podá mi ji. „Co je to?“ ptám se ze zvědavosti, protože ona má mou plnou důvěru. „Relaxin, náš nový produkt, ten ti pomůže,“ dodává klidným a přesvědčivým hlasem. „Jak se cítíš?“ ptá se v okamžiku, kdy už ji s úsměvem na tváří popisují naši anabázi s cestováním s osmi zavazadly. Najednou mi to přišlo směšné, když jsem se zpětně podívala na ten obraz uřvané a vzteklé ženské, která bojuje s osmi třiadvacetikilovými kufry. „Je mi fajn, najednou to ze mě všechno spadlo.“ Soňa je záchrana, ví, pro co má sáhnout. „Tohle si chci koupit a vzít s sebou, to do toho kufru ještě narvu,“ dodávám, když odcházíme. Vybavená uklidňujícími zázračnými kapkami
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501551
97
Vl a da na G om es A dolfo • Na A fr ik u z a pom eň
z magnolie odcházím spokojeně a s úsměvem na tváři zpět, připravená čekat na další pokyny k odletu. Ráno mě z netrpělivého čekání vyrušil telefon s neznámým číslem. „Tady kancelář vašeho právního zástupce,“ slyším na druhém konci. Srdce se mi rozbušilo. „Dnes proběhl soud ohledně vaší kavárny a s radostí vám oznamuji, že jste ho vyhrála. Nyní již můžete očekávat vrácení nákladů za naše služby.“ „Vážně?“ vykřiknu. „Děkuji, děkuji, děkuji.“ Pokládám telefon a radostí nemůžu ani mluvit. Všichni s udivenými výrazy netrpělivě čekají na informaci, která mě i v tak vypjaté situaci, jako bylo čekání na zvěst, zda odletíme, dokázala tak moc potěšit. „Vyhrála jsem soud!“ křičím radostně a poskakuju kolem dokola. „Vyhrála, chápete to? Vyhrála!“ Po dvou letech stresů se to povedlo. „Jak to dokázali?“ žasne mamka. „Nevím,“ odpovídám odevzdaně, ale jsem šťastná. Je to obrovská úleva, zbavila jsem se tíživého břemene. Celé včerejší odpoledne, noc a tohle dopoledne byly nervy, ale tak, jak Iko včera řekl, tak se taky stalo. Kolem poledne nám přišly nové letenky od jeho bratra, odlet je ve dvě hodiny. Hurá, pokus číslo dvě, opět cesta na letiště, ale tentokrát už naštěstí úspěšná. Nastává velké loučení, odlétám na dlouho, letím si žít svůj nový život, letím se vdát. Až se vrátím, budu už Vladana Gomes Adolfo. Strašně se těším, ale zároveň mám sevřené srdce, když vidím dceru a maminku plakat. „Nebojte se, uteče to rychle a zase budu tady s vámi,“ snažím se vysoukat silným hlasem, ale nejde to. Po tvářích mi tečou slzy jako hrachy. A to jsem tehdy netušila, jak těžká ta loučení budou s každým dalším odletem. Ale už sedíme v letadle směr Lisabon. Ráno budeme doma. Co nás tam čeká? Strašně, strašně moc se těším.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501551
98
Kapitola dvanáctá
STĚHOVÁNÍ DO ANGOLY
C
elou dobu letu jsem plánovala, co a jak zařídím jako první, přemýšlela, jestli máme všechno, jestli jsem nezapomněla něco koupit. Je brzy ráno a my vystupujeme z letadla, cítím horký a vlhký vzduch a říkám si: „Jsem doma.“ Cestou z letiště pozoruji, co se za ty dva měsíce změnilo, a mám pocit, že jsem ani nikam neodletěla. Řidič nás veze rovnou k Ikově mámě, tentokrát do jejího nového domu v obrovském, nově vybudovaném satelitu s nádhernými vilami. Nový dům byl překvapení pro celou rodinu, nikdo netušil, že máma něco takového chystá. Po několika dlouhých letech se jí splnilo její přání a ona mohla opustit byt v Golfo doiš a žít v nádherném domě se zahradou, tak jak byla zvyklá z doby před válkou, kdy žili v Uíge. Nevíme přesně, která ulice to je, tak jí Iko volá a ona mu dává instrukce, ale zároveň nám běží naproti. Zastavíme a já vystupuji z auta. Následuje obrovské vřelé objetí a máma pláče. Iko se jí ptá, proč pláče, a ona odpovídá: „Jsem šťastná, že se vrátila.“ Je to moc milé a emotivní přivítání, řekla bych, že pro mne až zásadní. Naložíme mámu do auta a pomalu dojíždíme k jejímu novému domu. Vítám se s hospodyněmi, které na nás už čekají s připraveným jídlem na zahradě, a vcházíme do domu přivítat se i s tátou. Hned poté nás máma provádí po svém krásném
Ukázka elektronické knihy