Současné umění se v Česku – a obecně kdekoli na světě – jen málokdy stane součástí agendy velkých politických událostí. Jsou ale i výjimky. O jednu z nich se postaral Miloš Zeman. V létě roku 2018 vyvolal mimořádný zájem médií jeho nečekaně ohlášený tiskový brífink, který svolal do Lumbeho zahrady Pražského hradu. Sázkové kanceláře dokonce vypsaly kurzy, čeho se má náhlé prohlášení prezidenta staženého dlouhodobě do ústraní týkat. Zda půjde vzhledem k jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu o abdikaci nebo snad o ohlášení svatby jeho dcery Kateřiny. K překvapení všech se ale jednalo právě o současné umění. Zeman se 14. června 2018 v odpoledních hodinách postavil před mikrofony a kamery novinářů a před rozpáleným ohništěm v přenosném železném koši prohlásil, že vyhlašuje konec spodního prádla v politice: „Abych tento názor dokumentoval, rozhodl jsem se, že červené trenýrky, které jsme za jednu korunu zakoupili od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, spálíme. A uděláme happening neboli autodafé, které na Pražském hradě už dávno nebylo.“ Po těchto slovech se svým kancléřem Vratislavem Mynářem předal dvěma hasičům obří červené trenky, nechal je vhodit do plamenů a jejich zkázu komentoval slovy: „Ty červené trenýrky mají opravdu výživnou hodnotu, jo, skvěle hoří.“ Zeman se během tohoto bizarního aktu mýlil – jak je ostatně jeho pověstným zvykem – hned ve třech věcech. Autodafé neboli actus fidei (čili v latině „akt víry“) během středověkého tažení španělské inkvizice ve skutečnosti spočívalo ve vyhlášení inkvizičního rozsudku nad kacířem (nebo nad „závadnými“ knihami), nikoli v jeho (jejich) samotném upálení. Zároveň není známo, že by k nějakému upalování před Zemanem v královských zahradách došlo – tohle si mimochodem vysloužilo napomenutí od České inspekce životního prostředí. A hodnota trenek vytvořených uměleckou skupinou Ztohoven po jejich spálení naopak značně vzrostla, byť
96 — 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501405
po nich nezůstalo nic než popel. Cena politického umění se totiž neměří kvalitou provedení samotného artefaktu, natož použitým materiálem. Ale tím, jakou rezonanci bylo toto dílo schopné ve společnosti vyvolat, jak si v této kapitole ukážeme.
—
Spousta otazníků
Skupina Ztohoven složená na svém začátku vesměs ze studentů vysokých uměleckých škol na výtvarnou scénu vstoupila naprosto nepřehlédnutelným způsobem. 14. ledna roku 2003 vylezlo dvacet jejích tehdejších členů na lešení Pražského hradu, na které bylo připevněné obrovské neonové Srdce. Šlo o dílo Jiřího Davida (1956), který se chtěl rozloučit s prezidentskou érou Václava Havla, jemuž končil mandát a který tento symbol neodmyslitelně připojoval ke svému podpisu. I samotné neonové srdce tedy bylo politickým artefaktem, v pravém slova smyslu se jím ale stalo až po zásahu Ztohoven. Ti z něj totiž důmyslným zakrytím jeho poloviny vytvořili v předvečer prezidentské volby monumentální otazník. Hrad na takovou intervenci ve veřejném prostoru pochopitelně nebyl připravený. Místní policie sice doběhla k lešení během pár minut a požádala Správu Pražského hradu, aby zakryté srdce odstřihla od elektřiny. Když ale výtvarníkům ze Ztohoven zkontrolovala občanky, nechala je v klidu jít. Jistě i kvůli tomu, že se za ně přímo pod lešením přimluvil ministr kultury Pavel Dostál, který šel náhodou kolem a policistům vysvětlil, že tohle přetvoření výtvarného díla v dílo jiné není aktem výtržnictví, nýbrž aktivistického umění. Obdobně se policie chvíli stavěla i k dalším činům skupiny, o níž bylo následně opravdu hodně slyšet. Proměňující se tým pod vedením Davida Brudňáka (1974) říkajícího si Roman Týc o sobě dal vědět ještě tentýž rok. V listopadu členové Ztohoven vyměnili reklamy v sedmi stech citylightech pražského metra
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501405
a nahradili je plakáty s otazníkem, aby tím upozornili na rozšiřující se marketingový smog ve veřejném prostoru. Přes trestní oznámení na neznámého pachatele podané majitelem reklamních skříní se i tato akce obešla bez policejního zásahu. Než přišel 17. červen 2007. Tehdy se skupina nabourala do vysílání pořadu Panorama, který v České televizi každý den ráno ukazuje pomocí webových kamer, jaké je u nás počasí. Ztohoven se během přímého přenosu napojili na kameru v Černém Dole, ke které připojili vlastní signál s digitálně upravenou realitou, díky které se do českých domácností šířil obrázek s atomovým výbuchem nad Krkonošemi. Těžko říci, jaký rozruch by akce s názvem Mediální realita vyvolala, pokud by skupina hacknula vysílání nějaké soukromé televize. V případě bezprecedentního vstupu do domněle nenarušitelného vysílání média veřejné služby však skončila před soudem, který po několikaměsíčním policejním vyšetřování trestního oznámení podaného Českou televizí došel k přesvědčení, že se výtvarníci nedopustili šíření poplašné zprávy. Skupina Ztohoven na sebe touto akcí definitivně strhla pozornost nejen masových médií, ale i oficiálních výtvarných institucí. Zatímco s Mediální realitou u soudu vyvázla s čistým štítem, od NGP – řízené Milanem Knížákem – za ni získala Cenu Národní galerie 333 v hodnotě 330 tisíc korun od sponzorské firmy ČEZ. Šéf umělecké skupiny Týc převzetí daru od polostátního gigantu s nevalnou pověstí hájil tím, že jím jeho tým pokryje své soudní výlohy. Další subverzivní akci pak zaštítila soukromá galerie DOX. Ta v roce 2012 prezentovala panel s telefonními čísly všech exponovaných politiků (včetně tehdejšího prezidenta Václava Klause), jejž dala skupina veřejnosti k dispozici s výzvou k Morální reformě. Na základě tohoto projektu mohl kdokoli zavolat nebo napsat české vrchnosti, cokoli chtěl. O dva roky později Ztohoven založili v Holešovicích vlastní prostor Paralelní polis. V něm po vzoru stejnojmenného
Ukázka elektronické knihy
98 — 99