Deva lidem jejich víru nebrala. Nakonec neměla ani příležitost, ani touhu přesvědčovat je o něčem jiném. Ale chlapík, co chodí mezi stromy a dohlíží, aby život probíhal tak, jak má, jí připadal jako přelud, jejž vidí jen ten, kdo vykouřil příliš mnoho jistých sušených bylin. Ona se v lese narodila. Znala i viděla koloběh lesního světa na vlastní oči. Les se o sebe staral sám. A nechal Lovce, aby s ním mohli soužít. Nejblíž se hloupé představě muže, jenž řídí les, podobal její bratr. Ne Maridienovi, ale Kerinovi pravděpodobně mnozí z této vesnice vděčili za svůj život, ať už přímo či nepřímo. Zaklepala na dveře. Otevřel jí muž ve středních letech. Přes ramena měl přehozený podobný huňatý kožich, jaký nosila ona, jenom starší a sešlejší. Nevypadal jako jiní kněží, které občas vídala v Posledním Přání. Gideon nenosil roucho, což se dalo pochopit vzhledem k podmínkám drsnějším a chladnějším, než vládly ve městě více na jihu a navíc u moře. Ale hlavní rozdíl člověk našel v jeho obličeji. Gideonova tvář v něm prozrazovala horala. Někoho těžký život zlomí, někoho obrní. A Gideonův ostrý pohled a tvrdé rysy dávaly najevo, že on k těm zlomeným nepatří. Působil spíše jako ostřílený dřevorubec či bývalý voják — k čemuž také disponoval patřičným tělem, alespoň jak Deva soudila při pohledu na tvary rýsující se pod oblečením. „Jestli to není má oblíbená Lovkyně!“ zvolal s úsměvem kněz, když návštěvnici spatřil. „Pojď dál, Devo.“ „Zdravím tě, Gideone.“ Také se usmála a následovala ho dovnitř svatyně. „Neruším?“ „Ale vůbec ne. Zrovna si dělám čaj. Dáš si také?“ „Ráda.“ Deva kráčela za knězem přes hlavní místnost sloužící k vykonávání obřadů. Uprostřed stálo vyvýšené kruhové pódium, po stranách zdobené malinkými soškami nejrůznějších bohů.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501064
Úzkými dveřmi prošli do Gideonova příbytku. Měl ho zařízený skromně — stála tu postel, několik truhlic, stůl a židle a uprostřed kamenné ohniště s komínem ústícím nad doškovou střechu. Nad ohněm se houpal kotlík s čajem. Muž naplnil dva pohárky a spolu s Devou se posadil k bytelnému, nahrubo opracovanému dubovému stolu. „Jak se daří v lesích? Nezjistili vaši Zodpovědní něco nového?“ zeptal se vážně kněz. „Divočina je stále více nemocná. Ale nic není jasnější, jenom přibývají další zlá tušení.“ Deva se napila horkého čaje a hřála si dlaně o teplý kalíšek. Snesla i silný mráz, ale radši si užívala ohně a čerstvě uvařeného čaje než dlouhých dnů na lovu mezi zasněženými či deštěm zkrápěnými stromy. Plameny tančily a neustále k sobě přitahovaly její pohled. „Přijde hodně těžká zima, moudré by bylo stáhnout se dolů do měst. Náš lid čeká spousta starostí. Pomoci z naší strany se už možná tak často nedočkáte.“ „Já vím,“ odpověděl zachmuřeně Gideon. „Ale jednou se věci musí obrátit k lepšímu. Většina zdejších lidí nic nemá. A kdyby odešli, stanou se z nich žebráci.“ „Lepší žebráci než hnijící mrtvoly. Ale chápu to. Potom byste se ale měli začít připravovat na nejhorší.“ „Udělám vše, co je v mých silách, abych Křižovatku ochránil. Stále doufám, že nám svitne naděje na lepší zítřky. Třeba na něco přijde tvůj bratr…?“ Kerin. Vesničané toho o Lovcích věděli málo. Bratr tudy samozřejmě také čas od času projížděl a Deva se o něm občas zmiňovala. Ale kromě povídaček a vyprávění dřevorubců či poutníků, kteří jim platili v lese za ochranu nebo je náhodou na cestě divočinou potkali, byl pro běžné lidi život tajemných mlčenlivých obyvatel Hluboké vrchoviny velkou neznámou. Gideon si však dával věci mnohem lépe
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501064
dohromady než ostatní. Lovců se nebál, a tak s nimi také mluvil. Znal povídačky o lesním hněvu, pomstě z lesa. Vyslechl nespočet příběhů o mlčenlivém Lovci, který dovedl plačící matce nazpět ztracené dítě či ochránil dřevorubce před šílenou krvelačnou smečkou vlků. A protože znal Devu, tušil trochu víc než jiní. „Uvidíme…“ odbyla ho Deva a kněz pochopil, že víc se nedozví. Návštěva pokračovala v příjemnějším duchu. Povídali si o zajímavých příhodách, co se udály od její poslední cesty do osady. Kněz vyprávěl o škole, kterou se tu snažil založit, aby děti naučil základy čtení, orientace v přírodě či pohybu v lese. Potřebovali se o sebe umět postarat a uvědomovat si nebezpečí poslední roky číhající v okolí. Ne všichni do školy chodili, jelikož rodiče od svých potomků potřebovali pomoc s živobytím, ale Gideon s radostí vítal i těch pár, kterým se mohl občas věnovat. Také organizoval domobranu a snažil se naučit všechny dospělé muže zacházet s lukem, aby se vesnice dokázala bránit před případným útokem banditů. Vyprávěl spoustu veselých historek z výcviku, jelikož kromě několika placených stráží a těch, kteří sami do lesa chodili lovit, lidé luk často drželi prvně. Deva pak dostala darem knihu, kterou kněz schovával speciálně pro ni — pohádky o lesních bytostech. Deva četla velmi ráda, i když ne příliš dobře. Ani se jí nedostávalo tolik času, kolik by s knihami chtěla trávit. I tak se však pomalu, jistě a s radostí prokousávala všemi příběhy a vyprávěními, co se jí dostaly pod ruku. Většinu knih ležících v truhle vedle její postele dostala právě od Gideona. Zahráli si taky žebráka a psa, místní oblíbenou deskovou hru, která se často hrála po hospodách o peníze. Ačkoli se v knězově společnosti cítila příjemně, když dopili čaj a kotlík zůstal prázdný, zvedla se Deva k odchodu. Lidé rádi klevetili a vymýšleli si a nechtěla Gideonovi přitěžovat
100
Ukázka elektronické knihy