Deva lidem jejich víru nebrala. Nakonec neměla ani příležitost, ani touhu přesvědčovat je o něčem jiném. Ale chlapík, co chodí mezi stromy a dohlíží, aby život probíhal tak, jak má, jí připadal jako přelud, jejž vidí jen ten, kdo vykouřil příliš mnoho jistých sušených bylin. Ona se v lese narodila. Znala i viděla koloběh lesního světa na vlastní oči. Les se o sebe staral sám. A nechal Lovce, aby s ním mohli soužít. Nejblíž se hloupé představě muže, jenž řídí les, podobal její bratr. Ne Maridienovi, ale Kerinovi pravděpodobně mnozí z této vesnice vděčili za svůj život, ať už přímo či nepřímo. Zaklepala na dveře. Otevřel jí muž ve středních letech. Přes ramena měl přehozený podobný huňatý kožich, jaký nosila ona, jenom starší a sešlejší. Nevypadal jako jiní kněží, které občas vídala v Posledním Přání. Gideon nenosil roucho, což se dalo pochopit vzhledem k podmínkám drsnějším a chladnějším, než vládly ve městě více na jihu a navíc u moře. Ale hlavní rozdíl člověk našel v jeho obličeji. Gideonova tvář v něm prozrazovala horala. Někoho těžký život zlomí, někoho obrní. A Gideonův ostrý pohled a tvrdé rysy dávaly najevo, že on k těm zlomeným nepatří. Působil spíše jako ostřílený dřevorubec či bývalý voják — k čemuž také disponoval patřičným tělem, alespoň jak Deva soudila při pohledu na tvary rýsující se pod oblečením. „Jestli to není má oblíbená Lovkyně!“ zvolal s úsměvem kněz, když návštěvnici spatřil. „Pojď dál, Devo.“ „Zdravím tě, Gideone.“ Také se usmála a následovala ho dovnitř svatyně. „Neruším?“ „Ale vůbec ne. Zrovna si dělám čaj. Dáš si také?“ „Ráda.“ Deva kráčela za knězem přes hlavní místnost sloužící k vykonávání obřadů. Uprostřed stálo vyvýšené kruhové pódium, po stranách zdobené malinkými soškami nejrůznějších bohů.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501064