A N O, M Ů Ž E M E
103
Po debatě byl Axe ve svém pozápasovém hodnocení mírný. „S vámi je ta potíž,“ prohlásil, „že se pořád snažíte odpovědět na otázku.“ „O to přece jde, ne?“ opáčil jsem. „Ne, Baracku,“ řekl Axe, „o to teda nejde. Jde o to, abyste lidem předal svoji hlavní myšlenku. Jaké vyznáváte hodnoty? Jaké máte priority? Na tom lidem záleží. Hele, v polovině případů klade moderátor otázku čistě proto, aby vás nachytal. Vaším úkolem je vyhnout se pasti, kterou na vás nastražili. Vyslechněte si každou otázku, hoďte jim rychlou hlášku, aby měli pocit, že jste jim odpověděl… a pak už mluvte jen o tom, o čem chcete mluvit vy sám.“ „Ale to z nich budu dělat blbce,“ prohlásil jsem. „Přesně tak,“ on na to. Byl jsem z Axeho otrávený a ještě otrávenější jsem byl sám ze sebe. Ale když jsem si pustil debatu ze záznamu, došlo mi, že se s jeho postřehem nedá polemizovat. Ty nejpůsobivější odpovědi v debatě nebyly formulovány tak, aby osvětlily nějaký problém, ale aby vzbudily emoci, identifikovaly nepřítele nebo daly voličům najevo, že právě vy, víc než všichni ostatní na pódiu, jste vždycky byli a vždycky budete na jejich straně. Bylo jednoduché odmávnout takové cvičení jako povrchní. Ale na druhou stranu, prezident není právník, účetní nebo pilot, kterého si najmete, aby splnil nějaký jasně daný, specializovaný úkol. Úkolem prezidenta je mobilizovat veřejné mínění, formovat funkční voličské koalice. Ať se mi to líbilo nebo ne, lidi ovlivňovaly emoce, nikoliv fakta. Vyvolat spíš nejlepší než nejhorší emoce, podpořit vznešenější stránky naší povahy rozumem a solidním politickým programem, odehrát divadlo, ale mluvit přitom pořád pravdu – takto nastavenou laťku jsem musel překonat. Zatímco já se snažil omezovat svoje lapsy, Plouffe rozjel v našem chicagském ústředí dokonalý předvolební podnik. Nevídal jsem ho příliš často, ale postupně jsem si uvědomil, že toho máme hodně společného. Oba jsme měli analytickou povahu a zachovávali si chladnou hlavu, obecně jsme příliš nedbali na konvence a přetvářku. Ale zatímco já byl roztržitý, přehlížel jsem drobné detaily, nedokázal si zavést v papírech přehledný systém a neustále jsem někam zakládal komuniké, pera a telefony, které mi zrovna někdo podal, z Plouffea se vyklubal manažerský génius. Od prvopočátku se neochvějně a nesmlouvavě zaměřil na to, že musíme vyhrát v Iowě. I když nám politologové v televizi i někteří naši stoupenci říkali, že jsme pitomí, když se upínáme na jeden jediný cíl, Plouffe nikomu z nás nedovolil, abychom se od zvolené strategie odchýlili byť jen o píď.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501043
104
ZEMĚ ZASLÍBENÁ
Byl si totiž jistý, že tudy vede naše jediná cesta k vítězství. Plouffe nastolil v týmu vojenskou disciplínu, všem – od Axeho až po našeho nejmladšího koordinátora – poskytl jistou nezávislost, ale zároveň vyžadoval osobní odpovědnost a přísné dodržování nastavených pravidel. Zastropoval platy, aby zamezil zbytečným rozporům v týmu. Cíleně přesměroval zdroje od přebujelých poradenských smluv a mediálních rozpočtů tak, aby oblastní koordinátoři dostali, co v terénu potřebují. Byl posedlý daty, najal tudíž tým internetových koumáků a ti pro nás vyvinuli software, kterým jsme o světelné roky předehnali nejen ostatní kandidátské kampaně, ale také mnohé soukromé korporace. Sečteno a podtrženo, Plouffe vybudoval za půl roku na zelené louce předvolební organizaci, která se mohla hrdě měřit s mašinérií Hillary Clintonové. Tuto skutečnost si tiše užíval. A to jsem o Plouffeovi zjistil jako další věc: za nenápadným zjevem a pevnými názory se skrýval zapálený bojovník. Jeho sportem byla politika a ve svém počínání byl stejně soutěživý jako Reggie v basketu. Později jsem se Axeho zeptal, jestli tušil, jak dobrý strůjce předvolebních kampaní se z jeho mladšího partnera vyloupne. Axe zavrtěl hlavou. „To kurva ani náhodou,“ prohlásil. V prezidentské politice ani ta nejlepší strategie neznamená skoro nic, pokud nemáte prostředky na její realizaci – což byla druhá věc, která nám hrála do karet: peníze. Vzhledem k tomu, že rodina Clintonových si téměř tři desetiletí budovala celostátní sponzorskou základnu, předpokládali jsme, že Hillary nad námi bude mít ohromnou finanční výhodu. Ale ukázalo se, že touha po změně je v Americe silnější, než jsme očekávali. Zpočátku jsme při získávání financí postupovali podle tradičního vzorce: velcí sponzoři z velkých měst nám vypisovali a vypláceli velké šeky. Penny Pritzkerová, podnikatelka a naše dlouholetá přítelkyně z Chicaga, začala pro naši kampaň pracovat jako finanční dozorčí a přispěla jak praktickými organizačními dovednostmi, tak širokou sítí kontaktů. Julianna Smootová, naše zkušená finanční ředitelka s ostrým jazykem, sestavila expertní tým a šikovnou směsicí lichotek, popichování a někdy i pohrůžek mě vždycky dokázala přimět – s líbezným úsměvem na rtech, ale zabijáckým pohledem v očích –, abych se do nekonečného shánění peněz zapojil. Pomalu jsem si na tu rutinu zvykal, částečně proto, že nebylo zbytí, ale také proto, že s postupem času začali naši sponzoři chápat moje podmínky, a dokonce si jich cenit. Jde o to, vybudovat lepší zemi, říkával jsem jim, nejde o ego nebo prestiž. Vyslechl jsem si, jaký mají na nějaké téma názor, především když se v něm odborně vyznali, ale ze svých pozic jsem neustupoval,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501043
A N O, M Ů Ž E M E
105
abych jim vyhověl. Když jsem měl volnou chvilku, moje děkovné dopisy a blahopřejné telefonáty k narozeninám nesměřovaly k nim, ale k našim dobrovolníkům a mladým koordinátorům v terénu. A kdybych vyhrál, mohli sponzoři počítat s tím, že jim zvednu daně. Kvůli tomuto postoji jsme o pár sponzorů přišli, ale mezi našimi stoupenci se tak prosadila kultura, v níž nehrály roli nějaké výhody nebo prestiž. A složení naší dárcovské základny se stejně s každým dalším měsícem proměňovalo. Začaly nám chodit drobné finanční dary – deseti-, dvaceti- nebo stodolarové příspěvky –, většinou přes internet, od univerzitních studentů, kteří nám po dobu kampaně posílali část rozpočtu vyhrazenou na kafe ve Starbucksu, nebo od babiček, které v kroužku šití založily sbírku. Se vším všudy jsme během všech primárek vybrali od drobných dárců milióny dolarů a mohli díky tomu zabojovat v každém státě o každý hlas. Nešlo jen o peníze samotné – naši kampaň prostoupil duch dárcovství a pocit sounáležitosti, vyzařující z přiložených dopisů a e-mailů, nabíjela nás energie zdola. Nejste v tom sami, říkaly nám ty drobné dary. Jsme tady, v terénu, po celé zemi jsou nás rozesety milióny – a my vám věříme. Jdeme do toho s vámi. První rok ale naši kampaň i náladu držel nad vodou – kromě silné organizační strategie a efektivního financování ze strany drobných dárců – ještě jeden veledůležitý faktor: práce našeho iowského týmu a jeho nezdolného lídra Paula Tewese. Paul vyrůstal v Mountain Lake, farmářském městečku zastrčeném v jihozápadním koutě Minnesoty, kde se všichni navzájem znali a starali se jeden o druhého, kde děti jezdily všude na kole a nikdo doma nezamykal, kde každý na škole dělal všechny sporty, protože aby se poskládal celý tým, nemohli si trenéři dovolit někoho vynechat. Mountain Lake bylo také konzervativní obcí, do které Tewesova rodina úplně nezapadala. Maminka Paulovi od dětství vštěpovala oddanost Demokratické straně, jen v těsném závěsu za rodinnou oddaností luteránské víře. Když mu bylo šest, trpělivě vysvětloval spolužákovi, že by neměl podporovat republikány, „protože vy přece nejste bohatý“. O čtyři roky později se hořce rozplakal, když Ronald Reagan porazil Jimmyho Cartera. Paulův otec byl na synovo nadšení pro politiku tak hrdý, že se s příhodou svěřil kamarádovi, místnímu učiteli občanské výchovy, a ten ji – možná v naději, že zájem desetiletého kluka o veřejné dění bude zakaboněným teenagerům imponovat – převyprávěl ve třídě. Starší kluci si pak Paula několik dnů nemilosrdně dobírali – když na něj narazili na chodbě, začali se šklebit jako uplakánci.
Ukázka elektronické knihy