A N O, M Ů Ž E M E
103
Po debatě byl Axe ve svém pozápasovém hodnocení mírný. „S vámi je ta potíž,“ prohlásil, „že se pořád snažíte odpovědět na otázku.“ „O to přece jde, ne?“ opáčil jsem. „Ne, Baracku,“ řekl Axe, „o to teda nejde. Jde o to, abyste lidem předal svoji hlavní myšlenku. Jaké vyznáváte hodnoty? Jaké máte priority? Na tom lidem záleží. Hele, v polovině případů klade moderátor otázku čistě proto, aby vás nachytal. Vaším úkolem je vyhnout se pasti, kterou na vás nastražili. Vyslechněte si každou otázku, hoďte jim rychlou hlášku, aby měli pocit, že jste jim odpověděl… a pak už mluvte jen o tom, o čem chcete mluvit vy sám.“ „Ale to z nich budu dělat blbce,“ prohlásil jsem. „Přesně tak,“ on na to. Byl jsem z Axeho otrávený a ještě otrávenější jsem byl sám ze sebe. Ale když jsem si pustil debatu ze záznamu, došlo mi, že se s jeho postřehem nedá polemizovat. Ty nejpůsobivější odpovědi v debatě nebyly formulovány tak, aby osvětlily nějaký problém, ale aby vzbudily emoci, identifikovaly nepřítele nebo daly voličům najevo, že právě vy, víc než všichni ostatní na pódiu, jste vždycky byli a vždycky budete na jejich straně. Bylo jednoduché odmávnout takové cvičení jako povrchní. Ale na druhou stranu, prezident není právník, účetní nebo pilot, kterého si najmete, aby splnil nějaký jasně daný, specializovaný úkol. Úkolem prezidenta je mobilizovat veřejné mínění, formovat funkční voličské koalice. Ať se mi to líbilo nebo ne, lidi ovlivňovaly emoce, nikoliv fakta. Vyvolat spíš nejlepší než nejhorší emoce, podpořit vznešenější stránky naší povahy rozumem a solidním politickým programem, odehrát divadlo, ale mluvit přitom pořád pravdu – takto nastavenou laťku jsem musel překonat. Zatímco já se snažil omezovat svoje lapsy, Plouffe rozjel v našem chicagském ústředí dokonalý předvolební podnik. Nevídal jsem ho příliš často, ale postupně jsem si uvědomil, že toho máme hodně společného. Oba jsme měli analytickou povahu a zachovávali si chladnou hlavu, obecně jsme příliš nedbali na konvence a přetvářku. Ale zatímco já byl roztržitý, přehlížel jsem drobné detaily, nedokázal si zavést v papírech přehledný systém a neustále jsem někam zakládal komuniké, pera a telefony, které mi zrovna někdo podal, z Plouffea se vyklubal manažerský génius. Od prvopočátku se neochvějně a nesmlouvavě zaměřil na to, že musíme vyhrát v Iowě. I když nám politologové v televizi i někteří naši stoupenci říkali, že jsme pitomí, když se upínáme na jeden jediný cíl, Plouffe nikomu z nás nedovolil, abychom se od zvolené strategie odchýlili byť jen o píď.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501043