Na kus řeči a skleničku čaje s íránskými zemědělci
přenose a raději volím nabídku milé rodiny, která mě odváží do nejbližšího města a hledá levný hotel na přesání. Rozhodl jsem se, že hory Alborz překonám a následující den vstávám brzy, abych s východem slunce již stál u silnice a pokoušel se stopovat. Chci totiž vidět druhou stranu tohoto majestátního pohoří. Zatím byla kolem mě všude jen poušť, ale na druhé straně hor by měla být zelená úrodná krajina, hlavně však město Gonbad Kavus, na jehož okraji stojí údajně nejvyšší samostatná cihlová věž na světě. Ujet sto padesát kilometrů se zdá být jednoduché, to bych ale nesměl narazit na řidiče kamionu Amira.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501005
Neuvěřitelně milý pán s knírkem, kterému zářily oči jako žárovky, mi otevírá dveře od svého čtyřicet let starého kamionu. Jede z města Tabriz, které jsem navštívil před pár týdny, a za sebou má přes tisíc kilometrů ve stroji, kterému evidentně chybí tlumiče a maximální rychlost, kterou dosáhne, je padesát kilometrů v hodině. „To bude dlouhá cesta,“ říkám si a následující hodiny mi to i potvrzují. Překonat majestátní pohoří po zdejší silnici, kde nejdelší rovný úsek měří maximálně padesát metrů, nám nakonec zabere celý den. Samozřejmě, nemám kam spěchat, ale přeci jen jsem doufal, že to dnes zvládnu rychleji. Amir, možná proto, že viděl mou sklíčenost z pomalé jízdy, mi zhruba od třetí hodiny jízdy začne zpívat. A zpívá skutečně celou jízdu, což z něj nakonec činí jednoho z nejlepších řidičů, jaké jsem na svých cestách zastavil. Když v podvečer vystupuji v městečku Gonbad Kavus, má Amir slzy v očích a loučí se se mnou dojemným obětím. Mně se chce také brečet, ale spíše z toho, jak mě bolí záda po celodenní jízdě v kamionu, jehož cukavé pohyby připomínaly spíše jízdu na masážním křesle. Naschvál si to zkuste. Chvilku je masážní křeslo příjemné, ale strávit v něm celý den, tak se ani
Khalid Nabi Odlehlejší místo byste v Íránu stěží
nepostavíte. Tato strana pohoří Alborz je naprosto jiná než ta, podél níž jsem se
hledali. Přesto se jedná o oblast velmi
posledních několik dní pohyboval.
zajímavou, a to nejenom díky malé
Vyprahlou poušť s nekonečnými lány
zelenobílé hrobce, ve které je pocho-
pistácií vystřídaly listnaté stromy
ván předislámský prorok původem z Jemenu. Zdejší hrobka se nachází
všech druhů a hlavně barev. Mávnu-
na malém kopečku a dramatičnost
tím kouzelného proutku se změnilo
krajiny dokreslují nekonečné zelené
i počasí a z nádherné, sluncem zalité
kopečky, které se táhnou daleko za
krajiny s modrým nebem nad hlavou
horizont až na hranice s Turkmenistánem. Tou největší zajímavostí je ovšem starodávný hřbitov se zvláštními
jsem se ocitl v deštivém prostředí nahánějícím depresi. Zdejší cihlová věž je vskutku maje-
náhrobními kameny. Mužské náhrobky mají vzhled penisů, kdežto ženské náhrobky vypadají jako jakési kulaté
státní. Jedná se o mauzoleum vládce,
kříže. Celkem se zde nachází více než šest set náhrobků, jejichž stáří není přesně známo.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS501005
který spravoval severovýchodní íránské provincie před více jak tisícem let. Padesát tři metrů vysoká věž byla dostavěna v roce 1007, a jelikož je okolní krajina již jen naprostá rovina vymodelovaná nedalekým Kaspickým mořem, byla věž v minulosti viditelná na desítky kilometrů daleko. Ani tato památka ovšem není tím hlavním důvodem, proč jsem se na samotný severovýchod Íránu, nedaleko hranic s Turkmenistánem, vydal. Kdysi dávno jsem totiž viděl nádhernou fotku malého mauzolea zvaného Khalid Nabi. Vydat se do místních hor a objevit hrobku jednoho z turkmenských proroků se ovšem ukázalo být skoro nemožné. Mauzoleum je jen několik kilometrů od turkmenských hranic v nedostupné krajině, kterou tvoří bahnité hory. Nikdy ve svém životě jsem nic takového neviděl. Představte si stovky metrů vysoké hory z bahna, které zde v minulosti vymodelovala voda. Je zima a déšť a bahno jsou naprosto všude, výhledy jsou ale famózní. V létě je zdejší krajina celá zelená a bahnité kopce vypadají jako namalované, v zimě pak je vše hnědé a smutné, ale o to více si užívám, když se mraky na pár vteřin otevřou a bahnité kopce osvítí sluneční paprsky. Je to skutečný konec světa. Na jedné straně Kaspické moře, na druhé nepropustná hranice s Turkmenistánem, ale hlavně hory, ve kterých, když se neztratíte, tak budete zaveleni bahnem při prvním větším dešti. Jdu několik hodin podél silnice, jež dle mapy vede k mauzoleu, které je zhruba šedesát kilometrů daleko. Občas se stane, že mě někdo popoveze do vedlejší vesnice, ale pak zase šlapu po svých, špinavý od bahna a zmoklý. V tom u mě zastaví vůz, a aniž bych se podíval do jeho nitra, naskakuji. Uvnitř sedí dva Arabové. Už to je zvláštní. Íránci jsou Peršané a pokud byste je nazvali Araby, byla by to pro ně doslova urážka, protože na svůj perský původ jsou patřičně hrdí! Jak jsem poznal, že se jedná o Araby? Peršané jsou vždy perfektně oholení, kdežto moji dočasní hostitelé mají oba typický muslimský plnovous a arabský vzhled doplňuje typický kostkovaný šátek na hlavě. „Mister, what is your name?“ hlásí na mě s úsměvem od ucha k uchu mladší z nich, a než se stačím nadechnout k odpovědi, tak dodává: „Jsme sunitští muslimové, a ty?“
100
Ukázka elektronické knihy