i vzácní hosté a vzdali se rovněž. Vítězové prošmejdili hrad od sklepení až po půdy, a když spatřili poklady zde ukryté, nebral jejich jásot konce. Co se jim nehodilo, zničili a nakonec hrad zapálili. Pak i se zajatci odtáhli. Když jejich hejtman předával Vokounovi odměnu, chtěl mu úlisný zrádce políbit ruku. Ale on se s odporem odvrátil a hodil mu měšec s odměnou pod nohy. Padouchovi to však náladu nezkazilo, shrábl peníze a pospíchal domů. Výčitky svědomí neměl, něco takového snad ani neznal. V tom snění o majetku pokračoval i v posteli, dokud ho nevzbudila vyděšená žena: „Muži, proboha svatýho vstávej, chtějí tě zabít!“ A opravdu. Před chalupou stojí zástup sousedů a nad jejich hlavami se výhrůžně ježí vidle, kosy a sekery. Na první pohled bylo zřejmé, že nepřišli na přátelskou besedu. Mezi nimi stál jeden z obránců hradu, který zrádce poznal. Vokoun, jak byl, vyrazil zadem do polí a prchal k lesu. A celá ta tlupa se řítí za ním. Konečně je Vokoun v lese. Tady je už snad setřese, tady to zná jako své staré boty. Na chvíli se mu daří pronásledovatele zmást. Opravdu jen na chvíli. Zase slyší jejich zuřivostí až nepříčetné hlasy: „Chyťte ho, zabte zrádce!“ Skrývá se mezi rozeklanými skalisky, ale i tam ho vyslídili, a už ho vlečou, cloumají s ním a ranami nešetří! Marně prosí o milost. Rány se na něj jen sypou. „Co s tím psem?“ volá někdo. „Zabít!“ odpovídá zástup, „do propasti s ním!“ A už ho vlečou, marně se vzpírá, naříká a prosí. Již jsou u jeskyně, v níž se černá hluboká propast, a již do ní Vokoun padá. Příšerný výkřik plný smrtelné hrůzy zazněl údolím, až mstitele obešla hrůza, pak tupý náraz, jak tělo dopadlo, a najednou hluboké ticho, že bys slyšel vlas na zem padnout. Někdo se začal modlit za spásu zrádcovy duše. Ostatní se postupně přidávají... Ta jeskyně, kde vyhasl zrádcův život, se jmenuje Vokounka a najdete ji v Josefském údolí u Adamova. * 98
*
*
nejkrásnější pověsti jižní moravy
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500843