Hřích činem a hřích nečinností Rozklad v té podobě, jak o něm mluvíme, je podle mého názoru nerozlučně spjat s klamem – řečeno bez obalu, se lží –, a co je důležitější, se sebeklamem. Zastánci přísné logiky tvrdí, že sebeklam není možný. Nedokážou pochopit, jak někdo může věřit zároveň jedné věci a jejímu protikladu. Logici ovšem nejsou psychologové – a zjevně si nevšimli, nebo neberou v úvahu, že i sami mají například příbuzné, které občas milují i nenávidí najednou. Navíc v případě lidského přesvědčení není zcela zjevné, co znamená „věřit“ ani co je míněno slovem „zároveň“. Můžu dnes věřit jedné věci a zítra jiné a velmi často mi to projde, aspoň krátkodobě. A když jsem četl práce univerzitních studentů, mnohokrát jsem zažil něco, co by se dalo nazvat skoro současnou vírou v jednu věc i její protiklad – to když autoři v jednom odstavci tvrdili jednu věc a v následujícím prakticky pravý opak. (Občas se to stalo během jediné věty.) Existuje mnoho okolností a podmínek, za kterých může k sebeklamu dojít. Mnoho z nich prozkoumali psychoanalytici v čele s Freudem. Ten věřil, že většina duševních nemocí má svůj původ ve vytěsnění, což se dá celkem po právu brát jako forma sebeklamu. Podle jeho názoru byly vzpomínky na traumatizující události nevědomky vytlačeny do podvědomí, kde rámusí a působí problémy jako poltergeisti ve sklepení. Freud chápal, že lidská osobnost není jednotná, že se skládá z volné, útržkovité kakofonie duchů, kteří spolu vždycky nesouhlasí, a někdy dokonce ani nemluví. Že to je pravda, je celkem zřejmé: stačí si uvědomit, že jsme schopni přemýšlet o věcech – myšlenkově simulovat potenciální nebo alternativní jednání či události –, aniž bychom je museli okamžitě uskutečnit. Myšlení a jednání musejí být od sebe oddělené, protože jinak by nebylo vůbec možné abstraktně uvažovat. Zjevně si tedy jednu věc myslíme nebo říkáme, a jinou děláme. To je v pořádku, když pouze přemýšlíme a potom podle toho jednáme. Horší je, jestliže něco slibujeme nebo se k něčemu hlásíme, a pak svým jednáním prokážeme, že ve skutečnosti
102
ŘÁD NENÍ VŠECHNO
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500694
věříme něčemu jinému. Je to forma klamu, charakterový nesoulad, rozpor mezi jednotlivými stavy bytí. Dokonce to má i svůj název: hlásat jedno přesvědčení a pak jednat (nebo mluvit) jiným, nebo dokonce protikladným způsobem je podle některých moderních filozofů performativní rozpor;1 podle mého názoru je to prostě lež. Vzájemně si protiřečící názory se stávají problémem i v případě, když se jejich zastánce pokouší jednat podle obou zároveň, a pak, často ke svému velkému rozčarování, narazí na paradox, který mu to nedovolí. Freud sestavil dlouhý seznam různých jevů, které se podobají vytěsnění – aktivnímu vypuzení potenciálně vědomého psychologického materiálu z vědomí –, a nazval je „obranné mechanismy“. Patří sem popření („vždyť to není tak hrozné“), reaktivní formace („já skutečně, skutečně, skutečně mám svou matku rád“), přemístění („šéf mě seřve, já seřvu manželku, manželka seřve dítě, dítě kousne kočku“), identifikace („šikanují mě, tak mám důvod šikanovat také“), racionalizace (prospěchářské zdůvodnění nesprávného jednání), intelektualizace (oblíbený mechanismus mladého, zábavného, neurotického Woodyho Allena), sublimace („vždycky ještě můžu nahé ženy malovat“) a projekce („já nejsem urážlivý, to ty jsi nesnesitelný“). Freud byl vynikající filozof falše. Nebál se poukázat na vztah mezi nečestností a psychopatologií. Podle mého názoru ale jeho představy o sebeklamu trpí dvěma velkými chybami. První chyba: Freud si nevšiml, že hříchy nečinností (to, co neuděláme) přispívají k duševní nemoci právě tolik jako hříchy činem, tedy potlačovací mechanismy vypočítané výše – ne-li víc. To je celkem typický způsob uvažování. Lidé jsou obvykle přesvědčeni, že aktivně udělat něco špatného (hřích činem) je obvykle horší než pasivně neudělat něco dobrého (hřích nečinností). Možná je to tím, že vždycky existují nějaké dobré věci, které neděláme, a některé hříchy z nečinnosti jsou tedy nevyhnutelné. Pořád ale jsou případy, kdy záměrná slepota napáchá větší a snadněji racionalizovatelné katastrofy než aktivní nebo podvědomé vytěsnění něčeho strašného, ale pochopeného (to je hřích činem, protože
PRAVIDLO III
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500694
o tom víme). První problém – záměrná slepota – nastává tehdy, když jste se mohli něco dozvědět, ale přestali jste pátrat, abyste nezjistili něco hodně nepříjemného. Propagandisté téhle záměrné nevědomosti říkají „hodnověrné popření“, což je fráze vyjadřující intelektualizovanou racionalizaci toho nejpatologičtějšího druhu. Je třeba upozornit, že takové odvracení zraku je často jednoznačně považováno za zločin. Řekněme, že jste ředitel, máte podezření, že váš účetní provádí nějaké finanční machinace, ale nevyšetřujete to, protože nechcete nic vědět. Přesto ale můžete celkem správně být za svou nečinnost pohnáni k zodpovědnosti. Nepodívat se pod postel, když máte silné podezření, že tam číhá obluda, není rozumná strategie. Druhá chyba: Freud měl za to, že věci, které prožijeme, také chápeme. V souladu s tímto přesvědčením předpokládal, že někde v mysli existuje paměťová stopa, která minulost přesně zachycuje, asi jako objektivní videonahrávka. To by byl rozumný předpoklad, kdyby naše zážitky byly jen sérií objektivně skutečných a jasných událostí, které vnímáme smysly, přemýšlíme o nich, zhodnotíme je a pak podle nich jednáme. Kdyby to všechno byla pravda, pak by naše traumatické zkušenosti byly v paměti přesně zachyceny, i když je nevědomé mechanismy (nebo vědomé – ale Freud předpokládal to první) vytěsnily pro jejich pochopený, ale děsivý obsah. Ovšem ani skutečnost, ani způsob, jakým skutečnost zpracováváme, není tak objektivní ani tak přehledný, jak Freud předpokládal. Představte si například, že vás manžel nebo manželka už několik měsíců ignoruje v romantickém ohledu – víc, než jste ochotni snášet. Pak ho nebo ji přistihnete, jak se opírá o plot a přátelsky si povídá (možná skutečně jen přátelsky) s přitažlivým sousedem nebo sousedkou. Zpracování takového nového, nečekaného, znepokojivého, či dokonce traumatického zážitku málokdy probíhá jako uspořádaný proces – vnímání, vědomé pochopení a rozmyšlení, z něj odvozená emoce a nakonec jednání. Místo toho se stane něco podobného, o čem jsme dlouze mluvili v Pravidle I a Pravidle II: neznámý svět zpracováváme odzdola nahoru. Narážíme takříkajíc na schránky informací, jejichž úplný význam
104
ŘÁD NENÍ VŠECHNO
Ukázka elektronické knihy