katakomby
200
sarkofágy
150
100
50
0 leden
únor
březen duben květen červen červenec srpen
září
říjen listopad prosinec
Graf 10. Sezonní rozložení úmrtnosti podle ukazatelů sociální třídy
Letní vlna úmrtnosti pokračovala až do podzimu. To je indicie, jež nás navádí na stopu krutého zabijáka trýznícího římské Středomoří: malárie. Malárii způsobují prvoci rodu Plasmodium, jednobuněční paraziti se složitým životním cyklem, které na člověka přenášejí komáři rodu Anopheles. Lidi se mohou nakazit různými druhy těchto prvoků. Druhy P. malariae a P. vivax byly v Římě všudypřítomnou hrozbou, ale příběh úmrtnosti v Římě byl psán především nejnebezpečnějším zástupcem rodu, druhem P. falciparum, virulentním patogenem způsobujícím to, co antičtí autoři nazývali „půltřetidenní zimnicí“ – podle kolísavého rytmu horeček, které prudce stoupají vždy obden. Ještě i dnes zodpovídá malárie za vysoké míry nemocnosti a úmrtnosti, přičemž zvlášť tvrdě dopadá na děti nebo dospělé, kteří se s ní dříve nesetkali. Kde je endemická, tam je „nesmírně mocným faktorem rozhodujícím o demografických vzorcích“ v dané populaci. Malárie byla metlou města Řím a centrálních oblastí říše.165 Sám název „malárie“ znamená „špatný vzduch“ – a malárie skutečně je chorobou těsně spjatou se životním prostředím. Prvoci Plasmodium jsou prastarým protivníkem lidstva, pocházejícím z afrických tropů. Nové genetické důkazy však přinesly dramatické odhalení, že P. falciparum je nedávný potomek gorilího patogenu, starý možná méně než 10 000 let. V době, kdy Římané vybudovali 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500655
250
žaludeční a střevní nemoci
200
150
100
respirační nemoci
50
0
leden
únor
březen duben květen červen červenec srpen
září
říjen listopad prosinec
Graf 11. Úmrtnost podle příčiny, italská města 1881–1882 (data z Ferrari a Livi Bacci 1985)
160 140 120 100 80 60 40 20 0 leden
únor
březen duben květen červen červenec srpen
září
říjen listopad prosinec
Graf 12. Sezonní rozložení úmrtí na malárii, Řím 1874–1876 (data z Rey a Sormani 1878)
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500655
své impérium, už malárie nebyla žádným cizincem. Ale specifická konfigurace imperiální ekologie přispěla k jejímu rozmachu. DNA malárie byla nedávno sekvenována z archeologických vzorků objevených na dvou jihoitalských nalezištích z doby raného císařství, takže výskyt tohoto prvoka máme dobře potvrzený. Malárie byla problémem mokřadů; byla endemická ve střední a jižní Itálii a podobných oblastech. A dochované dokumenty a literární památky nám umožňují neobyčejně podrobně sledovat ekologii a působení konkrétního endemického patogenu v samotném srdci říše, v městě Řím.166 Zásluhou Roberta Sallarese disponujeme podrobnou biografií malárie a jejího blízkého vztahu k Římu. Antické lékařské zdroje podávají nedocenitelné svědectví o tom, v jaké míře byla malárie v hlavním městě rozšířena. Korunním svědkem není nikdo jiný než Galén. Jeho pečlivé zkoumání střídavých horeček odráží všudypřítomnost malárie v Římě 2. století: „Už nepotřebujeme svědectví Hippokrata ani nikoho jiného, abychom věděli, že existuje tato [polotřetidenní] horečka, neboť ji máme před očima každý den, zvlášť v Římě. Jako jsou jiné nemoci typické pro jiná místa, tomuto zlu se daří v tomto městě.“ Vyskytovala se „především v Římě“, jehož obyvatelé, jak Galén zpozoroval, byli s touto zhoubnou horečkou „nejdůvěrněji obeznámeni“.167 Prostorová dynamika malárie závisí na geografických obrysech míst, kde se rozmnožují komáři. Sami Římané věděli, že z močálovitých mokřadů se šíří nemoci. Autoři píšící o zemědělství a architektuře nabízejí mnoho moudrých rad, kde a jak stavět domy, aby obyvatele ochránily před smrtícími výpary z močálů. Sám Řím byl známý svým špatným vzduchem. Do jeho stojatých vod kladli svá vajíčka komáři rodu Anopheles. Výskyt malárie je výrazně lokální otázkou a není divu, že v jiných oblastech říše se sezonní rozložení úmrtnosti (jak je můžeme zjistit z křesťanských náhrobků) někdy velmi lišilo od vzorce, který pozorujeme v hlavním městě. V severní Itálii letní vlna úmrtnosti nepokračovala až do podzimu; podzimní vrcholy úmrtnosti, svědčící o zhoubném díle prvoků P. falciparum, naopak vidíme v jižní Itálii, kde se komárům Anopheles daří.168 Římská civilizace jako by svou vlastní povahou probudila choroboplodný potenciál krajiny. Rozšíření zemědělství zaneslo civilizaci hlouběji do biotopů svědčících komárům. Odlesňování přispívalo ke vzniku tůní a měnilo nepřístupné lesy v pole, kde se komáři množili snáze. Římské silnice – jako Via Appia, vydlážděná Trajánem a přímo protínající Pontinské močály, prolezlé malárií – „hrály významnou roli v tvorbě nových prostředí vhodných pro rozmnožování komárů Anopheles“. Městské zahrady a vodní stavby přivedly komáry a lidi do nesnesitelně blízkého kontaktu. Římané byli environmentální inženýři par 100 Ukázka elektronické knihy