K A P I TO L A D VA N Á C TÁ Paříž: prohlídka vedená Louisem-Sébastienem Mercierem „Nyní stojíme na nábřeží řeky, Malá. Jsi tu? Ó, ano, stojíš po mém boku. Tenhle zalidněný most je životodárným orgánem Paříže – samotným srdcem města. Nečerpá sice krev, zato tudy proudí davy lidí. Vysílá je do celého města. Lidé na most vstupují slabí, ale opouštějí ho plní sil. Toto je Pont Neuf, největší pařížský most. Najdeš na něm všechny a všechno: krásné i ošklivé, mladé i staré, chudáky, vrahy, světce, génie, šarlatány, novorozeňata i kostlivce, ty, co dávají, i ty, co berou – všichni se tu potkávají. Stvoření se zde rodí a i umírají, životy se zde zachraňují i ukončují. Na tomto mostě se během dne vystřídají přívaly pouličních zpěváků. Mnozí takoví pěvci něco postrádají: kupříkladu zrak, končetiny, nebo i zdravý rozum. Zaberou si místo a spustí z plných plic – přisprostlé písně, pomalé písně, písně, po kterých člověk zjihne, písně, které ho roztančí, písně, po nichž se uvnitř rozhostí klid a mír, písně, které budí bojovou náladu. Takoví písničkáři za úplatu se vyskytují po celé Paříži, zpěvném to městě, ale Pont Neuf je jim hlavní štací. To oni mají pod palcem hlasitost mostu, který zas určuje hlasitost města. Projdeme po Place Dauphine. Malá, teď míjíš smutné budovy Palais de la Cité, v jejichž středu se tyčí Sainte-Chapelle, velká prosklená šperkovnice. Ovšem teď pohleď před sebe, už se ti totiž před očima rýsuje Notre-Dame. Pojďme však raději tudy, do těchto chmurných budov, vstoupíme branou bídy a utrpení. A to je naše další zastávka. Pojď dále. Jen pojď. Vítej v hanbě Paříže, nesoucí oficiální název Hôtel-Dieu, Dům Boží. Také je znám pod jménem Smrtící díra. Uvnitř pobíhají jeptišky a kněží a posílají choroby od postele k posteli, starají se o neduhy, které mylně
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500652
určili, roznáší dál infekce rychlostí, jakou se pokouší šířit slovo Boží. Tohoto místa se obává pařížská chudina: těchto vlhkých zdí. Tohle si mezi sebou říkají místní nuzáci: Jednou v té nemocnici skončím, stejně jako můj otec. Hôtel-Dieu nikoho nevyžene. Sem přicházejí ubožáci umírat. Pociť tu beznaděj a zoufalství a následuj mě dále. Obvykle tu bývá kolem šesti tisíc pacientů, záleží ovšem na období – Paříž má své měsíce smrti. Šest tisíc pacientů, ale jen tisíc, dva tisíce lůžek. Nehledě na to, co tě sužuje, skončíš na pryčně s někým, kdo trpí úplně jinou, dokonce i velmi nakažlivou chorobou: je nanejvýš pravděpodobné, že tě tvůj společník na loži zabije. Mrtvé odsud odvážejí na vozech již v brzkých ranních hodinách, nebo naopak za nejtemnější noci, aby nikdo nespatřil, co během dne sklidili. Budovy Padlého ducha! Nedýchej příliš zhluboka, protože vzduch kolem nich je povahy zlé a hněvivé. Řeka ničemu nepomáhá, vše od ní těžkne a vlhne. V této nemocnici nenajdeš jediný suchý kout. A teď mi odpusť, ale musím zdi této budovy nakopnout, říká si o to. Pokaždé, když ji v těchto střevících míjím, nakopnu ji. Už si na to zvykly, mé milované boty. Sice tím trochu odírám kůži a pohmoždím si prsty na nohou, mám však za to, že tahle budova si zaslouží pořádný kopanec. V Paříži je spousta takových budov, které potřebují nakopnout. Pospěš, ještě bys měla něco vidět. Tady, na dvorku, kde na vzduch, který bereš do plic, už všichni ostatní dávno zapomněli, vidíš přímo u mokvající, mechem obrostlé zdi, budku. Chlívek, řekl by jeden, vhodný pro vepře. Nebo bouda pro nemilovaného psa. Narazil jsem na ni na jedné ze svých procházek. Buď prosím zticha. Nahlédni dovnitř. Budu teď šeptat. Musím. Uvnitř téhle malinké dřevěné klícky se nachází pacient této nemocnice. Chlapec zabalený do umazaných hadrů. Třese se a něco si pro sebe mumlá. Dítě s obří hlavou. Jak vidíš, je to klučina hubeňoučký, ovšem ta olbřímí hlava mu oddálila oči od sebe, tváře nafoukla tak, že jsou samotné jako dvě velké koule. Obří nateklá kupole, ta jeho hlava. Dítě s vodnatelností mozku tam
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500652
ve tmě chřadne, horlivě okusuje kost, na níž už dlouho nic výživného nezbylo. Pohleď na tu ceduli, kterou má pověšenou na krku: NEKRMIT. Odpusť, ale nechal jsem se unést alegorií. Říkám tomu dítěti „Francie“. Jeho skutečné jméno, myslím, už nikdo nezná. Víš, Francie je neduživé dítě. Veškerá potrava živí pouze jeho hlavu. Tělo tak zůstává zesláblé a vyzáblé. Pokaždé, když se nají, vyroste mu jen hlava, nikdy tělo. Přitom nemůže přestat jíst. Je pořád tak hladový. A tak hlava roste a vyhladoví mu tělo. Jak dlouho myslíš, že bude žít? Jak dlouho myslíš, že bude přežívat naše zem? Ale utiš se, pojďme pryč. Je načase jít dál. Nezdržuj se zde. Pro něj stejně nic neuděláš. Je nadšený, že tě vidí, jen protože si myslí, že ho nakrmíš. Na lidech mu nesejde – záleží mu jen na jídle. Vzdalme se od této temné a stísněné kolny. Nyní vystoupáme vzhůru, vystoupáme co nejvýše. Vyrosteš nyní o sedmdesát aune. Až nebude kam stoupat, pohlédneme dolů a všechno si shora pěkně prohlédneme. Ano. Notre-Dame. Tohle, Malá, je čas vytesaný do kamene. Největší památka našeho města, nejznámější stavba. Nejmoudřejší a nejspletitější ze všech budov. Nezdá se ti snad, že připomíná skvostného pavouka, se všemi těmi ze stran a zezadu vystupujícími obloukovými pilíři, které vypadají jako nesčetné klenuté nožky? Pavouka, který má na svědomí tuhle hustou a nepřehlednou pařížskou pavučinu? Pavouka, kterého krmí návštěvníci, co zde zanechávají drobné dobročinné mince? Koneckonců je prvním objektem, kterého si v tomhle gigantickém nepořádku člověk všimne. Vystupme po točitém schodišti tohoto kolosu. Půjdu vpřed, v každém zákrutu budu o krok před tebou. Slyšíš, jak se teď můj hlas rozléhá, Malá? Jak je někdy blíže, jindy zas dále? Schody se tu zužují, točí se a točí, vzhůru, vzhůru, do takových výšin. Skrze štěrbinová okna můžeš zachytit střípky vzdalujícího se města, které mizí za obzor s každým naším krokem. Slyšíš už, jak funím? Slyšíš mé milované střevíce klapat na kamenných schodech? Teď se již schody každému zákrutu vzpírají. Navykly si na jistý
105
Ukázka elektronické knihy