Společenská změna a čas
Když farao lid propustil, nevedl je Bůh cestou směřující do země Pelištejců, i když byla kratší. Bůh totiž řekl: „Aby lid nelitoval, když uvidí, že mu hrozí válka, a nevrátil se do Egypta.“ Proto Bůh vedl lid oklikou, cestou přes poušť k Rákosovému moři. Izraelci vytáhli z egyptské země rozděleni do bojových útvarů. (Exodus 13:17–18) Tak začíná paraša Be-šalach. V celkovém pohledu na příběh o východu z Egypta se to zdá jako nevýznamný detail. Přesto uvedené verše tvoří základ jednoho z nejúchvatnějších středověkých židovských textů, který je součástí filozofického díla Mošeho Maimonida Průvodce tápajících. O uvedených verších se pojednává ve velmi kontroverzním kontextu. V Průvodci si Maimonides klade zásadní otázku: Proč byli proroci tak kritičtí k systému obětí, když ten má v judaismu ústřední roli?* Dál už se neptá, ale my bychom se tázat měli: Pokud jsou oběti hlavním způsobem uctívání Boha, jak je možné, že bez nich juda ismus mohl přežít od zničení druhého Chrámu dvacet století? Maimonides si odpovídá, že oběti jsou druhotné a prvořadá je modlitba, která sjednocuje duši jednotlivce s Boží myslí. Proto judaismus přežil ztrátu vnější podoby bohoslužby, ta vnitřní – modlitba – totiž zůstala nedotčená. Maimonides však ví, že toto vysvětlení je snadno napadnutelné. Jsou-li oběti druhotné, proč se Bůh bez nich dříve neobešel? Jeho
* Maimonides vychází z veršů: „Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina?“ (1. Samuelova 15:22); „K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin.“ (Izajáš 1:11); a „Nemluvil jsem k vašim otcům o zápalné oběti a obětním hodu v den, kdy jsem je vyvedl ze země egyptské; žádný takový příkaz jsem jim nedal. Přikázal jsem jim jedině toto: Poslouchejte mě a budu vám Bohem a vy budete mým lidem.“ (Jeremjáš 7:22–23)
98 Be-šalach
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500596
tehdy i dnes kontroverzní odpověď zní, že Izraelité z časů Mošeho by si bohoslužbu bez obětí nedokázali představit. Ve starověkém světě byly oběti normou. Bůh existuje mimo čas, lidé ale žijí v konkrétní době. Nemůžeme sami sebe například vyjmout z dvacátého prvního století a umístit se do doby za tisíc let. Žijeme nyní, ne ve věčnosti, z toho není úniku. Tato skutečnost přivedla Maimonida k zásadnímu tvrzení.1 Ve světě, který obýváme, neexistuje žádná náhlá, radikální, revoluční změna. Stromy potřebují k růstu čas. Roční období se nenápadně přelévají jedno do druhého. Den se postupně smráká do noci. Procesy trvají a nenabízejí zkratky. Jestliže toto platí v přírodě, o to víc to platí u lidí. Není pochyb, že se Tóra od samého začátku staví proti otroctví. Svobodný Bůh touží po svobodných lidech a jejich svobodném uctívání. Vlastnit a ovládat jiného člověka je zločin proti lidské důstojnosti. Přesto Tóra otroctví povoluje, i když ho omezuje a zlidšťuje. Z dějinné perspektivy pak víme, že otroctví nebylo v Británii a Americe zakázáno až do devatenáctého století, v případě Ameriky ještě navíc za cenu občanské války. Změna trvá. To nás vede k ještě hlubší otázce. Proč Bůh lidskou přirozenost neobešel? Proč nezasáhl a nezapříčinil, aby Izraelité Mošeho doby prohlédli špatnost různých starověkých zvyklostí? Maimonides zde postuluje myšlenku, kterou považuje v judaismu za zcela základní. Bůh někdy zasahuje do přírody. Nikdy ale ne způsobem, který by měnil lidskou přirozenost. Tím by zradil svobodu lidské vůle a to Bůh ze zásady nikdy nedělá.2 Nebo jinak: pro Boha by bylo snadné vytvořit miliardu počítačů naprogramovaných tak, aby ho bez ustání opěvovaly. To by ale nebylo pravé uctívání. Svobodná vůle podle judaismu není pro lidskou existenci náhodná, je její esencí. Bohoslužba není skutečnou službou Bohu, je-li vynucená. Ctnost není ctností, pokud jsme k ní nuceni vnitřními nebo vnějšími silami, které nemůžeme ovládat. Tím, že Bůh stvořil lidstvo, jako by se stáhl, vytvořil omezení sám sobě. Musel se obrnit trpělivostí. Nemohl lidem diktovat rychlost
Be-šalach 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500596
morálního rozvoje, aniž by zničil podstatu toho, co vytvořil. Toto sebeomezení, kterému kabalisté říkají cimcum, bylo největším projevem Boží lásky. Bůh dal lidstvu svobodu růst. Ta s sebou ale nesla samozřejmě i to, že změna ve věcech lidských bude pomalá. Maimonides toto tvrzení dokládá veršem, jímž začíná studovaná paraša: „Když farao lid propustil, nevedl je Bůh cestou směřující do země Pelištejců.“ Bůh se obával, že setkají-li se Izraelité s válkou, zpanikaří a zamíří zpět do Egypta. Proč do jejich srdcí nevložil odvahu? Protože Bůh do lidské přirozenosti nezasahuje. Maimonides jde ve výkladu ještě dál. To, že generace, jež opustila Egypt, nebyla tou, která překročila Jordán, aby vstoupila do země zaslíbené, nebyla náhoda. Tato výsada byla určena dětem těch, kdo opustili Egypt: Byla to právě Boží moudrost, která vodila Izraelity pouští, než sebrali odvahu. Je totiž známým faktem, že putování pouští, kdy nám jsou odepřeny požitky jako koupání se, posiluje odvahu… A navíc během putování stihla vyrůst generace, která nebyla zvyklá na ponižování a otroctví.3 Jinými slovy, abychom vybudovali svobodnou společnost, potřebujeme generaci vyrůstající ve svobodě. Jen těžko můžeme důležitost tohoto poznatku přecenit. Moderní svět byl „vytvořen“ čtyřmi revolucemi: britskou (1640), americkou (1776), francouzskou (1789) a ruskou (1917). Dvě z nich, ta britská a americká, vedly ke skutečné proměně vedoucí k demokracii, všeobecnému volebnímu právu, úctě a k lidské důstojnosti. Francouzská a ruská revoluce však nastolily režim ještě horší, než byl ten předchozí: francouzský „teror“ a stalinský komunismus v Rusku.*
* Jedním z hlavních rozdílů zde bylo, že anglická a americká revoluce se soustředily na omezení státu a vládní moci, zatímco francouzská a ruská revoluce měly vést k celkové transformaci společnosti skrze státní nástroje. Více viz J. L. Talmon, O původu totalitní demokracie (Praha: Slon, 1998).
100 Be-šalach
Ukázka elektronické knihy