Stough se o to pokusil více než půlstoletím nepřetržité práce. Po jeho smrti však byla mapa ztracena. Jakmile opustil nemocnice pro válečné veterány, odešla i jeho terapie. • • •
Po dvouhodinové lekci koordinovaného dýchání jsem vyšel z bytu Lynn Martinové a nastoupil do vlaku na mezinárodní letiště Newark Liberty. Vlak projížděl přes mokřady kolem řeky Passaic a já si vyhledával současné možnosti léčby pro téměř čtyři miliony Američanů trpících rozedmou plic.22 Byly zde bronchodilatans, steroidy, antibiotika, kyslíková terapie, operace a také takzvaná plicní rehabilitace, jež zahrnuje po moc při přestávání s kouřením, plánování cvičení, výživové poradenství a dechové techniky s našpulenými rty. O Carlu Stoughovi, bránici jako „druhém srdci“ ani důle žitosti úplného vydechování však nikde nebyla ani zmínka. Ani zmínka o tom, jak rozšíření kapacity plic a správné dý chání nemoc úspěšně zvrátily a prodloužily životy. Rozedma plic je stále považována za nevyléčitelnou chorobu.
Ztracené umění a poznatky o dýchání • • • 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500534
Pomalu „Podal bys mi ten oxymetr?“ ptá se Olsson. Je pátý den zota vovací fáze našeho experimentu. Sedíme u jídelního stolu a už půl hodiny testujeme své pH, krevní plyny, tepovou frekvenci a jiné základní fyziologické funkce. Za poslední dva týdny procházíme tímto drilem už po pětačtyřicáté. Díky dýchání nosem jsme sice oba jako vyměnění, ale mo notónnost našich dní už začíná být nesnesitelná. Jíme totéž, co jsme jedli před deseti dny (a vždy v témže čase), potíme se na rotopedu v téže posilovně a vedeme tytéž rozhovory. Dnes odpoledne probíráme Olssonovo oblíbené téma, jímž je posedlý už deset let. Řeč je opět o oxidu uhličitém. Těžko se mi to píše, ale když jsem Olssona před více než rokem kontaktoval, nepovažoval jsem ho za důvěryhodný zdroj. Při našich rozhovorech po Skypu mi vtloukal do hlavy důležitost pomalého dýchání a poslal mi alespoň šest po werpointových prezentací a kvanta vědeckých studií o tom, jak pomalé dýchání uvolňuje tělo a zklidňuje mysl. Potud to dávalo smysl. Ale když se Olsson rozvášnil nad ozdravnými účinky toxického plynu, začalo mi to vrtat hlavou. „Sku tečně si myslím, že oxid uhličitý je důležitější než kyslík,“ řekl mi. Olsson tvrdil, že v těle máme stokrát více oxidu uhliči tého než kyslíku (což je pravda)1 a že většina z nás by ho Pomalu • • • 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500534
potřebovala mít ještě víc (což je také pravda). Říkal, že to nebyl jen kyslík, co podpořilo náhlý rozpuk života na Zemi během kambrické exploze před pěti sty miliony let. Bylo to také obrovské množství oxidu uhličitého. Tvrdil, že v dnešní době si lidé mohou zvýšit množství tohoto toxického plynu v těle a zbystřit tak svou mysl, spalovat tuk, a dokonce vy léčit některé nemoci. Po chvíli se mě zmocnila obava, že Olsson je buď blázen, nebo přehání a že všechny ty hodiny rozhovorů byly jen ztrá tou času. Oxid uhličitý je koneckonců metabolický odpad. Stoupá z komínů uhelných elektráren a vypařuje se ze zkaženého ovoce. Kdysi jsem chodil na lekce boxu a instruktor nám kladl na srdce, abychom „zhluboka dýchali a dostali všechen ten oxid uhličitý z těla“. Znělo to jako rozumná rada. Každý druhý den se objeví novinový článek, který rozvíjí, jak se naše planeta otepluje kvůli přílišnému množství oxidu uhličitého v atmosféře. Zvířata umírají. Oxid uhličitý zabíjí. Olsson byl přesvědčený o opaku. Trval na tom, že oxid uhličitý může být prospěšný a že přílišné množství kyslíku v těle škodí. „Dýchejte intenzivně, rychle a zhluboka — to je ta nejhorší rada, jakou můžete dostat,“ řekl mi. Mohutné nádechy člověku škodí, protože připravují tělo o — ano, tušíte správně — oxid uhličitý. Po několika měsících těchto rozhovorů jsem byl už natolik zvědavý (nebo zmatený), že jsem se rozhodl letět do Švédska a strávit s Olssonem několik dní. Chtěl jsem jeho práci vi dět na vlastní oči a dozvědět se o tom nejvíce nedoceněném plynu ve vesmíru něco víc.
Ztracené umění a poznatky o dýchání • • • 102
Ukázka elektronické knihy