„Nevím,“ odpověděl. „Předpokládám, že si tělo nechají na policejní stanici až do rána. Nepředpokládám, že by byli takoví hlupáci, aby lorda Radclyffa v tuhle noční dobu vyrušili; ten šok by mohl starého pána zabít.“ „Předpokládám, že jsou si naprosto jistí, že to byl Philip de Mountford, kdo byl zabit?“ „Proč ne, ano; měl u sebe kapesní knížku, karty, dopisy a také peníze – loupež nebyla cílem zločinu.“ „Byl to tedy Philip de Mountford?“ „Proboha, ano! Na koho jsi myslela?“ „Myslela jsem na Luka,“ odpověděla prostě. Starý muž už neřekl nic. Kdyby vůbec promluvil, řekl by jí, že i on myslel na Luka a že v tom nádherném domě v tu chvíli snad nebyl jediný člověk, který by – tak či onak – nemyslel na Luka. Přišla hostitelka, elegantní a světácká, a banálními slovy požádala o potěšení poslechnout si zpěv slečny Harrisové. „To je od vás tak milé, že jste mi to nabídla. Nikdy jsem vás neslyšela, víte, a lidé říkají, že máte tak nádherný hlas. Ale možná byste dnes večer raději nezpívala?“ Mluvila perfektně anglicky, ale s lehkou skandinávskou intonací, která jako by zjemňovala banalitu jejích slov. Protože byla cizinka, nemyslela tolik na skrývání svých sympatií a mnohem méně se bála pouštět se na citlivou půdu. Natáhla k mladší ženě drobnou ruku v nádherné rukavičce a téměř láskyplně ji položila na její paži. „Jsem si jistá, že byste dnes večer raději nezpívala,“ zopakovala vlídně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500495
„Vskutku, hraběnko, proč si to myslíte?“ opáčila Louisa lehce. „Ráda si zazpívám. Zajímalo by mě, která z těch nových písní by se vám líbila nejvíc. Je tam jedna nádherná od Guye d’Hardelota. Mám ji zazpívat?“ Její Excelence, která tak půvabně reprezentovala Dánsko v anglické společnosti, následovala svého hosta do přijímacího pokoje: obdivovala elegantní postavu Angličanky, štíhlou postavu a jemné bohaté vlasy. Její Excelence si povzdechla a zamumlala si pro sebe: „Jsou tvrdí, tihle Angličané, ach, nemají žádný cit, žádný cit!“ A o několik okamžiků později, když se v rozlehlé přijímací místnosti ozval opravdu krásný hlas Louisy Harrisové, pevný a jasný, Její Excelence své dojmy zopakovala: „Ti Angličané nemají srdce! Ona zpívá a její milenec je podezřelý z vraždy! Bože! Nemají srdce!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500495
PŘÍBĚH MUSEL BÝT VYPRÁVĚN
Zatímco miliony Angličanů a Angličanek listovali ranními novinami a nad vajíčky, slaninou a toasty s máslem probírali podrobnosti záhadného zločinu, Philip de Mountford, nově nalezený předpokládaný dědic hrabství Radclyffe, ležel v ponuré márnici londýnského policejního dvora, kam byl převezen stejnou drožkou, jejíž čtyři úzké stěny žárlivě střežily tajemství tragédie, která se odehrála v jejich obvodu. Lorda Radclyffa vzbudili předchozího večera v deset hodin zástupci policie, kteří mu přišli oznámit tuto zlou novinu. Nebylo ještě pozdě a starý pán ještě neležel v posteli. Sám si otevřel vchodové dveře do svého domu, jeho služebnictvo – vysvětlil stroze – trávilo večer příjemněji jinde. Dům – i na policisty – působil osaměle a ponuře a postava starého muže, který by měl být obklopen veškerým přepychem, který mu může poskytnout jeho postavení a bohatství, vypadala neobyčejně žalostně, když stál ve vlastních dveřích, zjevně bez ochrany a péče, a podezřívavě se dožadoval, co chtějí jeho nezvaní návštěvníci.
Ukázka elektronické knihy