nutné. Rukopis je třeba zhodnotit, přepracovat, zredigovat a je třeba ho přečíst nejméně dvakrát ještě po redakci. Není důvod dělat kouzelnické kousky nebo vymýšlet něco kreativního. Dohody a lhůty je prostě třeba dodržet. Tak mně a mým kolegům zbyde při zavedené rutině víc času na vymýšlení něco dalšího – činit impulzivní a překvapivá rozhodnutí, mít nové nápady na knihy, zahlédnout nové možnosti. Takovým způsobem připravím víc radosti z práce svým kolegům – ale i sobě jako zaměstnavateli a držiteli akcií. A zároveň se z práce v redakci, jak doufám, stává zajímavější místo. A jedna zvláště radostná stránka nás lidí, co se držíme zvyků, o niž ustavičně spontánní a nadmíru originální lidé přicházejí, je úžasný pocit, když občas nastane ten pravý okamžik a my se můžeme na všechny zvyky vykašlat.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500464
Š T Ě S T Í M ÁT E V E S V É M O C I
Objektivně vzato jsem byl fyzicky mnohem méně zdatný běžec na lyžích, plachtař a horolezec než mnozí jiní. Nikdo nevěřil, že bych někdy dokázal vést nakladatelství, a mnozí o tom pochybovali ještě dlouho poté, co jsem s tím už začal. Přísně vzato jsem měl před ostatními, kdo snili podobné sny, jen tři výhody: pokusil jsem se, byl jsem tvrdo hlavý a věnoval jsem se přípravě – trochu víc než jiní, mnohem šikovnější. Tím pádem jsem to měl jednodušší. Co mi scházelo na svalech a v hlavě, jsem se snažil kompenzovat tím, že jsem nezačínal bez přípravy. „Vítězství čeká na toho, kdo má všechno v pořádku – říká se tomu štěstí. Neúspěch je přímým důsledkem toho, že byla opomenuta nutná pravidla – říkáme tomu smůla.“ Tato slova napsal Roald Amundsen ve své zprávě o tom, jak stanul jako první člověk v historii na jižním pólu. Velká slova, nicméně vyjadřují to podstatné. Amundsenova výprava se spolehla na pouhých 116 grónských psů, se kterými došla až do 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500464
cíle, zatímco jeho konkurenti se necítili bezpečně, měli méně zkušeností a spoléhali na čtyři paralelní možnosti: na koně, na psy, na motorizované vozidlo a na to, že potáhnou saně sami. Amundsen měl ještě další výhodu: když projížděl Severozápadní cestou, žil s Inuity a ochotně se učil, co jedí, co si oblékají a obouvají, sbíral poznatky o rukavicích, o tom, jak tahají saně. Dnes je možná Amundsenova pokora a otevřenost samozřejmostí, ale tehdy nebyla. Byla to doba, kdy lidé ve velkých částech Evropy a USA byli přesvědčeni, že od původních obyvatel se nemáme co naučit, a na jejich zkušenosti a znalosti se dívali s despektem. Ještě než opustí člověk ráno stan, je už dopředu známo, jak proběhne den. „Pokud to zvládnete, lidé si budou myslet, že jste měli štěstí s počasím,“ byla poslední věta, kterou nám třem před cestou na severní pól řekl malíř Jakob Weidemann, náš hlavní sponzor. Nad tou větou jsem nijak zvlášť nepřemýšlel, teprve po návratu ze severního pólu, kdy se nás lidé ptali, jestli jsme měli štěstí na počasí. Weidemann byl moudrý muž. Mít štěstí neznamená, že je člověk inteligentnější než ostatní nebo že má speciální psychické schopnosti. 100 Ukázka elektronické knihy