oblečení nepovalovalo všude možně. Pořád se mi protivilo, že jsem jí zabral ložnici, ale ona každý večer automaticky uléhala s hromadou dek na gauč. Nejradši bych ji byl poprosil, ať se poohlédne po něčem větším, ale vzhledem k tomu, že všechno leželo na jejích bedrech – obstarávat nám jídlo i střechu nad hlavou –, jsem si to rozmyslel. Když jsme se konečně zabydleli, pozvali jsme na návštěvu Sandy s Jocelyn, aby viděly, jak jsme to zvládli. Maeve přinesla z pekařství bílou krabici koláčků. Naaranžovala je na talíř a krabici vyhodila, jako bychom ty dvě snad mohli ošálit. Já naklepal polštářky na gauči, ona sklidila skleničky z odkapávače. Potom se konečně ozval zvonek, my jsme se rozběhli ke dveřím a pak jsme všichni čtyři divže neskákali radostí do vzduchu. To ale bylo shledání! Jeden by řekl, že jsme se neviděli celé roky. Ve skutečnosti to byly dva týdny. „No to se na tebe podívejme,“ rozněžnila se Sandy a vytáhla se na špičky, aby mi mohla položit ruce na ramena. Zdálo se mi, že jí trochu prošedivěly vlasy. V očích měla slzy. Obě nás objímaly a líbaly s vroucností, na jakou jsme z domova nebyli zvyklí. Jocelyn na sobě měla lacláče, Sandy bavlněnou sukni a tenisky za pár šupů. Nebyly s námi nikterak spřízněné, už nebyly ani naše zaměstnankyně. Přesto nám přinesly velkou sklenici s polévkou minestrone (tu měla ráda Maeve) a další s dušeným hovězím (to jsem zase měl rád já). „Přece nás nebudete krmit!“ bránila se Maeve. „Já vás ale krmila vždycky,“ opáčila Jocelyn. Sandy se pochybovačně rozhlédla po obýváku. „Mohla bych se tu čas od času zastavit a pomoct vám s úklidem.“ Maeve se rozesmála. „Myslíš, že úklid tohohle velebytu dá tolik zabrat?“ „Máš přece práci,“ odpověděla Sandy se sklopenou hlavou a špičkou boty opsala půlkruh po podlaze. „Nemusíš si ještě navrch dělat 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500378
starosti s domácností. Navíc by mi to tady zabralo kolik, tak hodinku?“ „Já to zvládnu,“ ozval jsem se a ony se na mě všechny tři podívaly, jako bych právě navrhl, že si budu šít oblečení. „Maeve nechce, abych si našel práci.“ „Ty se drž basketu,“ přikázala mi Sandy. „A pořádně se uč,“ přidala se Jocelyn. Maeve přikývla. „Dáme tomu chvilku a uvidíme, jak to budeme zvládat.“ „Ale zatím to fakt zvládáme bez problémů,“ podpořil jsem ji. Sandy zmizela do ložnice, o pět vteřin později se vrátila a probodávala mě pohledem. „Kde spíš?“ „Umí se o tebe postarat?“ zeptala se Jocelyn mé sestry. Ta mávla rukou. „Jsem v pohodě.“ „Maeve!“ přitvrdila Jocelyn. Obořila se na ni pěkně přísně, jakkoliv to může znít divně. Sandy s Jocelyn s ní přece nikdy přísně nejednaly. „Všechno zvládám.“ Jocelyn se na mě otočila. „Kolikrát jsem už tvoji sestru našla v bezvědomí! Občas se zapomene najíst nebo si nevezme dost inzulinu. Občas udělá všecko správně, ale cukr jí klesne i tak. Musíš na ni dohlížet, zvlášť když je ve stresu. Ona ti sice bude tvrdit, že s tím stres nemá nic společnýho, ale má.“ „Dost už,“ ozvala se Maeve. „Kupuje si hroznovej cukr. Ať ti ukáže, kam si ho dává, a ať jich vždycky pár má u sebe v kabelce. Když se jí udělá zle, musíš jí jeden dát a zavolat sanitku.“ Snažil jsem se zůstat v klidu i při představě, že Maeve leží na zemi. „To všechno vím,“ řekl jsem co nejvyrovnanějším hlasem. Věděl jsem o inzulinu, o hroznovém cukru ne. „Už mi to ukázala.“ Maeve se pohodlně usadila a usmála se. „Vidíte, sám vám to teď potvrdil.“ 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500378
Jocelyn si nás dlouze prohlédla a pak zakroutila hlavou. „Že se nestydíte, vy dva! Ale co už, však on tě donutí, abys mu ukázala, kde co máš, když o tom teď konečně ví. Že jí nedáš pokoj, dokud ti to neukáže, až odejdeme, Danny?“ Přestože jsem dokázal vycítit, že Maeve hrozí pokles cukru v krvi, až v tu chvíli jsem si uvědomil, že se v tom ani zdaleka nevyznám nijak podrobně. Klidně jsem přihlížel tomu, jak to všechno dělá sama, to ale nebylo totéž, jako kdybych se o ni staral. Jocelyn ovšem měla pravdu, po jejich odchodu jsem z Maeve hodlal všechno vytáhnout. „To si piš!“ „Je vám jasný, že jsem tu od začátku bydlela sama, ne?“ připomněla jim Maeve. „Nebo jste si snad myslely, že Danny každej večer skočí na kolo a jede mi sem píchnout inzulin?“ „Nebo můžeš zavolat mně,“ pokračovala Jocelyn a Maeve si vůbec nevšímala. „Povím ti všechno, co potřebuješ vědět.“ Sandy si našla místo hospodyně v jiném domě v Elkins Parku. „Jsou docela milí. Vydělám si míň,“ přiznala, „ale taky míň pracuju.“ Jocelyn teď vařila jedné rodině v Jenkintownu, zároveň jim však musela vypomáhat s jejich dvěma dětmi a venčit jim psa. Vydělala si míň, ale zato mnohem víc pracovala. Obě se tomu smály. Prý to tak bylo lepší, že dostaly padáka. Braly to jako vyznamenání. Stejně by beze mě v tom baráku nezůstaly ani minutu. „Až se tam zavedu, zkusím je přemluvit, ať si najmou i Jocelyn. Kuchařku potřebujou. A my bysme mohly zase pracovat spolu,“ ne chala se slyšet Sandy. Kdybych byl tu situaci zvládl lépe a pořád všechno nekritizoval – nejen ke konci, ale v průběhu všech těch let, kdy byla Andrea součástí našich životů –, Sandy s Jocelyn by pořád sedávaly spolu u modrého stolku v kuchyni, loupaly hrášek a poslouchaly rozhlas. Sandy si prohlížela strop a okna, jako by náš byt v duchu přeměřovala. „Proč ses nenastěhovala do jednoho z tátových bytů?“ zeptala se mé sestry. 104 Ukázka elektronické knihy