odloučení a pozvednutí k samostatnosti“. Neuvádí, v čem by měl být mezi oběma národními kmeny v Čechách rozdíl než v jazyce, úrovni vzdělání (jazykem zprostředkovávaného) či obyčejích, a pochybuji, že by uvésti mohl. Víme jen s jistotou, že není dán od přírody, tedy rasově. Jungmann kongeniálně s německými romantiky uvažuje jazyk jako určující definiční znak národa a píše o jazyce jako o „… té nejvýtečnější, dle zvláštního země prouhu, mravů, smejšlení, náklonnosti, a dle tisícerých každého národu roz‑ dílů uzpůsobené filosofii […] takže v jednom jazyku jako celý národ žije a jej co známku a důvod osobnosti své přednáší, jeho zkoumáním sám neomylně vyzkoumán bývá a jim samým od jiných národů tak se dělí, jako se dělí člověk od druha jiného vychování a zvedení“. 157 Proto však stále ještě není ve zjevném rozporu s Bolzanem. V tom by se ocitl až tehdy, kdyby chtěl jako jeho němečtí sou‑ putníci vést podle rozšíření jazyka hranice českého státu.158 Přijímal však právě tak jako Bolzano nezměnitelný fakt, že Češi sdílejí stejnou vlast s Němci, usedlými v českých zemích. Lék na spory plynoucí z odlišnosti „vychování a zvedení“ hledá přitom Jungmann právě tam kde Bolzano – v odstranění, podle Jungmanna spíše nezáměrné a z administrativního provozu plynoucí politické diskriminace češtiny ve školství, přístupu k veřejným funkcím a v úsilí, které Češi věnují rozvoji své národní kultury, aby nebyla v porovnání s německou zastaralá. Patočka zakládá svůj rozdíl mezi Bolzanovým a Jungmanno‑ vým pojetím národa v kritice skrytého rizika, které bylo podle jeho názoru obsaženo v Jungmannově pozitivistickém přístupu (aktualizovalo se ovšem až ve dvacátém století) a ve kterém
JUNGMANN, J., c. d., s. 52. Srov. v kontrastu s tím: „První přirozenou hranicí skýtá každé zemi
157 158
její moře; druhou jazyk“ ARNDT, E. M., Germanien und Europa, Ha‑ mmerich, Altona 1803, s. 385.
– 98 –
Úděl, úkol, národ_tisk.indd 98
14.02.2018 14:02:04 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500324
je národ chápán jako sám o sobě završený, s těžištěm v sama sobě, jako danost. Zapomíná se v něm, že „… musí být vztažen k něčemu, co je samo o sobě srozumitelné, protože to není žádný pouhý fakt, nýbrž samo o sobě uznávanou hodnotou“.159 Na jiném místě se této Patočkově myšlence věnujeme po‑ drobněji. Zde bylo pouze třeba ukázat, že problematická volba, o jaký národ vlastně jde v politických sporech roku 1848, nemohla být určována nad rozporem zemského a jazykově ‑nacionálního národa, pokud bychom tento rozpor chápali tak, jak ho postulovali Patočkovi epigoni.
Politické testování národa Palacký několik dní před odesláním Psaní do Frankfurtu sty‑ lizoval Deklaraci českých spisovatelů jazyka českého i jazyka německého. Konstatuje se v ní oboustranné odhodlání usilovat ve společné vlasti o to, „… aby šťastná tato shoda nebyla ruše‑ na, nýbrž pevně a stále zachována, a to sice na základě ouplné rovnosti […] Dále osvědčuje se, že chtějí písmem i slovem, co nejmocněji hájiti spojení koruny České s říší Rakouskou svazkem konstituční monarchie“. 160 Zde je věc zcela jasná, řeč je o dvojjazyčném národu v Če‑ chách, tedy o pozici českého zemského národa. Jak ze Psaní do Frankfurtu, tak z Deklarace spisovatelů přitom prosvítají důvody této volby. Zemská pozice je nejvhodnější argumentační východisko pro obhajobu svébytnosti českého prostoru a pro jeho vřazení do rakouského státu. Vlastně jen z této pozice může Palacký žádat české Němce, aby nevolili Frankfurt, tedy sjednocené Německo, které by zahrnovalo i rakouské německé země, ale Vídeň, tedy podunajské soustátí. Jen z této pozice
PATOČKA, J., Dilema…, s. 295. SD I, s. 14 [Usnesení spisovatelův českých i německých dne 21. břez‑
159 160
na 1848]
– 99 –
Úděl, úkol, národ_tisk.indd 99
14.02.2018 14:02:04 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500324
lze uvažovat o sjednocení jednotlivých zemí s říší ve svazku konstituční monarchie. Před rokem 1848 ani po něm ovšem Palacký nebyl pří‑ liš vstřícný ke konceptu dvojjazyčného českého národa. 161 Od mládí psal o českoslovanském národě, do kterého vedle Čechů a Moravanů zahrnoval bez váhání i Slováky. Okleštěn o uherskou část – Palacký toto okleštění vysvětloval původně ohledem k historiografickým potřebám, nikoliv jako resignaci na slovenskou větev českoslovanského národa – vystupuje stejně pojatý národ i v Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě. Změnil Palacký v březnu 1848 radikálně svůj názor? Nemy‑ slím. Jen ve zcela konkrétní situaci zdůraznil shodné motivy svého pojetí českého národa a českého zemského národa. Usnesení spisovatelův českých i německých testovalo nosnost dosavadních konceptů. Ti, kteří ho podepsali, byli zřejmě opravdu upřímně nadšeni „… v srdcích svých citem svobody, a svornosti tyto dny mezi obyvateli německými i českými vlasti
V odborné literatuře koluje několik míst z jeho textů, která by měla podobnou vstřícnost dokládat. Zvláště jde o citaci z předmluvy k prvnímu německému vydání českých dějin, ve které má Palacký psát o slovanském, německém a zvláštním českém (böhmische) prv‑ ku národa, „… který se zčásti vytvořil smíšením obou předchozích“. Při pohledu do odkazované knihy ovšem čtenář snadno zjistí, že zde Palacký nemluví o prvcích českého národa, ale živlech, na které ba‑ datel narazí, když zkoumá zvyky a právo Čechů v pohanské době. Srov. PALACKÝ, F., Geschichte von Böhmen…, s. IX. Větu, ve které by – jak to tvrdí ve své jinak vynikající studii z roku 1979 Jan Křen – Palacký prohlašoval, že stojí „… na stanovisku Čecha v zemském slova smyslu“, ani nic, co by tak šlo z němčiny přeložit i v tom nejvolnějším překladu, ovšem v Křenem odkazované předmluvě německých dějin nenajdeme. KŘEN, J., Palackého představy o střední Evropě 1848–49, in: KŘEN, J., Historik v pohybu, Praha 2017, s. 81–98, s. 81. 161
– 100 –
Úděl, úkol, národ_tisk.indd 100
Ukázka elektronické knihy
14.02.2018 14:02:04