(Divoká zahrada, 1870) a již zmíněnou knihou Anglická květinová zahrada, sloužil jako prostředek k šíření jeho břitkých názorů a průlomových myšlenek: Robinson prosazoval zcela novou podobu zahradničení. Anglická květinová zahrada je ostrá polemika plná úderných prohlášení a přesvědčivě obhajuje Robinsonovu zahradnickou teorii. Krom toho v ní najdeme spoustu rázných praktických rad a encyklopedických informací. Když máte v ruce Robinsona, nic dalšího už nepotřebujete. Předně se snažil vzdorovat viktoriánské mánii ohledně kobercových záhonů a sezonní výsadby. Přezdíval těmto metodám „cukrářské zahradničení“ a vysmíval se typické zahradě své doby, kde „se používaly pouze šarlatové pelargonie, žluté střevíčníky, modré lobelky nebo fialové sporýše […] a toto neustálé opakování šarlatové, žluté a modré znechucovalo dokonce i ty, kdo mají v zahradnických ohledech jen omezený vkus, a ti, kdo byli obdařeni vytříbeným vnímáním, se ve snaze najít úlevu začali shánět po záhonu s petrželí.“ Je to sžíravý komentář a povšimněte si povzneseného odkazu k těm, kdo mají v zahradnických ohledech jen omezený vkus. Citliví čtenáři Robinsona nyní propadají panice a obávají se, že i oni patří mezi zatracence. Narychlo tedy začnou vytrhávat záhonové rostliny a pustí se do zakládání divoké zahrady, již Robinson prosazuje — nebo spíše dají zahradníkům pokyn, aby se pustili do práce, protože je poměrně zjevné, že Robinson cílí na zámožnější zahradníky a předpokládá nejen značnou rozlohu půdy, ale také podpůrnou infrastrukturu. Jeho rady jsou na hony vzdálené rovnostářskému tónu dnešních autorů píšících o zahradách a televizních moderátorů. Divoká zahrada je samozřejmě něco zcela jiného. Robinsonovy travnaté pěšinky s pásy jarních cibulovin, pru-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500117
hy lučin, na nichž rostou vzorové stromy a zplanělá výsadba, jeho velké hranice tvořené okrajovými záhony s bylinami a křovinami, to vše je dosti náročné na údržbu. Divoké zahrady však působily opačným dojmem a představovaly protiklad puntičkářské přesnosti viktoriánského zahradničení, kde bylo vše strojené a formalizované. Robinsonovi šlo o přirozený vzhled: „Ta nejlepší zahrada by měla povstat z daného místa a jeho podmínek, šťastná jako petrklíč na chladném břehu.“ Jeho příklady vychvalují kouzlo neformálních chalupářských zahrad (zazobaný čtenář-zahradník se měl poučit od těch, kdo nejsou tak dobře zajištěni, ale mají přirozený styl) a do všech podrobností popisují, jak se má docílit Robinsonova efektu. Robinson v podstatě zavedl smíšený nebo trvalkový okrajový záhon, který od té doby patří k základním prvkům velkých i malých zahrad, onu směs křovin a hustě vysázených trvalých nebo víceletých bylin, dlouhý vlnící se pás barev a textur bez rovných linií a vzorů, které nesnášel. Robinson měl rovněž v oblibě skalky, což je o poznání méně šťastný zahradní prvek, jak zjistili všichni, kdo se o nějakou skalku pokoušeli starat. V dnešní době není skalka často k vidění, až na botanické zahrady, kde mají dovednosti a pracovní sílu potřebné k tomu, aby se s nimi dokázali vypořádat, ale v sedmdesátých letech, kdy jsem se pokoušela skalku vytvořit já sama, se ještě těšily přízni. V praxi to probíhá tak, že poté co si vytvoříte kopeček z velkých kamenů a hlíny a osázíte ho vzácnými skalničkami, zjistíte, že vám tam proklouzly všechny myslitelné druhy plevele a triumfálně zakořenily pod kameny, odkud je nemůžete vytrhnout. Skalničky chřadnou a ze skalky se stane pleveliště.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500117
Robinson toužil po různorodosti, po konci viktorián ské sezonní výsadby, a projevoval pochopení pro střídání ročních období v podobě jarních cibulovin, lesních rostlin a keřů kvetoucích v zimě. Jeho divoká zahrada předpokládala prolnutí zahrady s širší krajinou, s loukou a lesem. Moje babička se o to pokusila a pořídila si trávník, který sbíhal k obezděnému příkopu nad pastvinou lemovanou mlázím a s travnatými pěšinkami a zplanělými narciskami. Byla to robinsonovská zahrada, sice pouze v malém měřítku, ale sám Robinson by to jistě schvaloval. Obezděný příkop, anglicky „ha-ha“, byl prvek oblíbený v osmnáctém století. Díky tomuto zapuštěnému příkopu pod opěrnou zdí se docílí toho, že trávník jakoby splývá s krajinou za ním (tentýž nápad v dnešní době využívá tzv. „nekonečný bazén“). Onen zvláštní anglický termín údajně naznačuje překvapení návštěvníka, který podvod odhalil — „Ha! Ha!“. Vzhledem ke svému odporu ke „stavitelům“ a všemu strojenému by se Robinson nejspíše zděsil dnešních tele vizních pořadů, které změní předměstskou zahradu ve staveniště a stráví více času budováním pavilonů a umělých jeskyněk a dlážděním cestiček než výběrem rostlin, a s hrůzou by pozoroval přehlídkové zahrady v Chelsea, kde jsou stavební materiály důležitější než to, co roste. Vliv Robinsonovy divoké zahrady však přetrvává v oblibě divoké louky, kterou je po čertech obtížné založit a udržovat — a v pokusech zahradních návrhářů vměstnat poslední vzdech divoké zahrady do uzoučkého předměstského pozemku. Do Robinsonova časopisu Zahrada přispívala i Ger trude Jekyllová. Spolupracovala s Robinsonem a byla nakloněna jeho myšlenkám, ale pracovala na vlastní pěst,
100
Ukázka elektronické knihy