přespat u nich. Nabídku jsem s radostí přijala, a tak jsme zůstaly. Radovanovi jsem ještě před spaním napsala, ať si o mě nedělá starosti, že to prostě musím zase nějak zvládnout. Ještě než jsem usnula, odhodlala jsem se napsat tu zprávu na blog, kde na to lidé už čekali. Nevím, jestli i příště budu psát o budoucí kontrole. Raději s tím počkám, protože mi pak celý den chodí dotazy a to mi moc nepomáhá. Dlouhé minuty jsem přemýšlela, jak to napsat. Bylo to docela těžké, ale nakonec jsem ze sebe přece jen něco dostala: „Stejný stacionář, stejná místnost a jedna žena… na každé fotce s palcem nahoře, protože doufá, že už se stala vítězem… i přes to, že jsme dnes všichni věřili a doufali, odcházím z onkologie s další diagnózou, tentokrát nádor na ledvině. Poněkud velký a závažný a musí co nejrychleji z těla ven. Hned po odchodu z ordinace se mi snažila pomoct i psycholožka, ale momentálně na mě nic nefunguje. Jsem vyčerpaná, nešťastná a bez elánu do života. I když nevím jak a kde, musím začít sbírat sílu na další operaci a boj, už třetí. Nedokázala jsem se u psaní opět ubránit slzám, bylo to těžké. Těžké to bude ještě celou noc, protože stále neznám finální rozhodnutí lékařů, co bude dál. Každá vteřina je teď najednou zase o něco cennější. Ale na závěr mám aspoň pár dobrých zpráv. Plíce a játra jsou čisté a nádor je dobře zapouzdřený. Pár strážných andělů přece jen ještě mám a děkuju za ně.“ Po zveřejnění příspěvku jsem vypnula telefon a vyčerpáním okamžitě usnula. Ráno jsem si nechala Stellinku doma, chtěla jsem být s ní. Ještě ale spinkala, a tak jsem vzala do ruky telefon, abych Ráďovi popřála hezký den a aby mu to v práci uteklo a taky abych mu za sebe i Stellinku poslala velkou pusu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500103