přespat u nich. Nabídku jsem s radostí přijala, a tak jsme zůstaly. Radovanovi jsem ještě před spaním napsala, ať si o mě nedělá starosti, že to prostě musím zase nějak zvládnout. Ještě než jsem usnula, odhodlala jsem se napsat tu zprávu na blog, kde na to lidé už čekali. Nevím, jestli i příště budu psát o budoucí kontrole. Raději s tím počkám, protože mi pak celý den chodí dotazy a to mi moc nepomáhá. Dlouhé minuty jsem přemýšlela, jak to napsat. Bylo to docela těžké, ale nakonec jsem ze sebe přece jen něco dostala: „Stejný stacionář, stejná místnost a jedna žena… na každé fotce s palcem nahoře, protože doufá, že už se stala vítězem… i přes to, že jsme dnes všichni věřili a doufali, odcházím z onkologie s další diagnózou, tentokrát nádor na ledvině. Poněkud velký a závažný a musí co nejrychleji z těla ven. Hned po odchodu z ordinace se mi snažila pomoct i psycholožka, ale momentálně na mě nic nefunguje. Jsem vyčerpaná, nešťastná a bez elánu do života. I když nevím jak a kde, musím začít sbírat sílu na další operaci a boj, už třetí. Nedokázala jsem se u psaní opět ubránit slzám, bylo to těžké. Těžké to bude ještě celou noc, protože stále neznám finální rozhodnutí lékařů, co bude dál. Každá vteřina je teď najednou zase o něco cennější. Ale na závěr mám aspoň pár dobrých zpráv. Plíce a játra jsou čisté a nádor je dobře zapouzdřený. Pár strážných andělů přece jen ještě mám a děkuju za ně.“ Po zveřejnění příspěvku jsem vypnula telefon a vyčerpáním okamžitě usnula. Ráno jsem si nechala Stellinku doma, chtěla jsem být s ní. Ještě ale spinkala, a tak jsem vzala do ruky telefon, abych Ráďovi popřála hezký den a aby mu to v práci uteklo a taky abych mu za sebe i Stellinku poslala velkou pusu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500103
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500103
O dvacet minut později mi přišla odpověď: „Lásko, já nejsem v práci.“ Z té zprávy jsem byla celá udivená a začala se vyptávat co se děje. „Skončil jsem, zítra v jedenáct třicet letím domů.“ Zírala jsem na tu zprávu s otevřenou pusou několik dlouhých minut. Nespím ještě? Nezdá se mi to náhodou? Pořád jsem se ujišťovala, že to myslí vážně. Rychlostí blesku jsem vystartovala z postele a utíkala tu zprávu říct rodičům. Najednou jako kdyby zase všechno špatné neexistovalo a já se cítila jako znovuzrozená. Ještě nikdy mi nikdo takovým způsobem nedal větší důkaz lásky. Ze dne na den se kvůli mně všeho vzdát a opustit dobrou práci, to by neudělal jen tak někdo. Tolik ho miluju a jsem tak ráda, že ho mám. Hned jsem si začala zjišťovat spoje do Prahy, zařídila hlídání a volala nejbližším kamarádkám. Měla jsem chuť to vykřičet do celého světa. Celý den jsem byla v radostné euforii a bylo to báječné. Doma jsem rychle pořádně pouklízela a začala vyklízet Ráďovi poličky na jeho věci. Byl to vážně nádherný pocit, vědět, že od zítřka z nás bude už napořád kompletní rodina. Nikam ho už nikdy nepustím. Jedu vlakem a poslouchám různé zamilované písničky. Celou dobu mám velký úsměv na tváři a nemůžu se dočkat, až Ráďu za chvíli zase obejmu. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Tak velkou věc pro mě opravdu nikdy nikdo neudělal. Když jsem přijela na letiště, ještě jsem měla pár minut, než přijde ze svého letadla, a tak jsem utíkala do obchodu a chtěla mu koupit velké čokoládové srdce. Bohužel jsem sehnala jen malé, ale věděla jsem, že to je teď naprosto nepodstatné. Nedočkavě čekám, až konečně vyjde ven. Trochu nervózně přešlapuju pořád tam
100
Ukázka elektronické knihy