„No, já myslím, že jsme ale jasně dokázali, že tady pan inženýr je prostě zvrhlík…,“ dále už neřekla ani slovo. Desítka žen, jak divoké sršně, se do ní pustila: „A jaký zvrhlík prosím vás?“ „Co pořád máte?“ „A komu co udělal?“ „Vám asi nic neposlal, že jo? Vy jste asi zapšklá?“ „Jste stará drbna a starejte se sama o sebe!“ „Syna máte alkoholika! O to byste se měla starat! A ne o cizí lidi!“ „Hlavně že koukáte, kdo co kde posílá, ale po psovi neuklidíte, babo jedna!“ Nakonec promluvila paní Bláhová: „My jsme to chtěli udělat jako takové zpestření toho našeho žití, nechtěli jsme nikomu ublížit,“ řekla ona a kdosi se zeptal: „Jako, že jste v tom jeli oba, jo?“ „No jistě, porovnejte rukopis na pohledech. Část je moje, část jeho,“ říká ona a začíná porovnávání rukopisů. A ano. Většina má rukopis Roberta, ale některé také paní Bláhové. „Vidíte. Ty moje jsou ty s touhle značkou,“ ukazuje na nenápadný podpis paní Bláhová. Jak důmyslné! „My jsme to vymysleli spolu,“ přiznává se ke všemu ona a Robert je tím, kdo momentálně nic nechápe. Zatímco pohledy od něj jsou pochvalné a až téměř flirtující, paní Bláhová píše o tom, že adresát má hezké oblečení, chválí výzdobu na balkónech, dobře vychované děti. Robert skutečně vůbec nic nechápe.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500028
Schůze skončila. Omluvili se mu. Někteří z chlapů jej poplácali po ramenou a asi šest žen jej v okamžiku, kdy si byly jisté, že je nikdo jiný nevidí, pozvaly na kávu. K sobě. Dnešní vítěz se jmenuje: ROBERT Paní Bláhová jej doprovází domů. Výtahem. „Kávu?“ ptá se on. Ona souhlasí a jde dovnitř. „Já to nechápu,“ spustí Robert a pokračuje: „Já psal ty pohledy, ale jak koukám, tak vy taky, jako? A proč? Já to nechápu,“ říká on. Ona vysvětluje: „Já vám to přece ale říkala. Už od prvního setkání na té lavičce. My dva jsme úplně stejní. Já jsem sama, vy jste sám. Já ještě na lásku věřím, ale vy taky. Jenže vy mě vůbec, ale ani trochu neposloucháte. Já vám říkala, že vidím, jaký jste. A došlo mi, že to, co děláte, jednou skončí průšvihem,“ říká ona a Robert ji přeruší: „Ale jak jste to věděla?“ „No, vždyť jsem vám to přece říkala. Už když jste si kupoval ty pohledy poprvé, stála jsem za vámi v tom obchodě. V té trafice. Ale vy jste mě vůbec neviděl. Ale já vám to přece říkala, že jsem vás dopoledne viděla. Jenže vy mě vůbec neposloucháte!“ „Víte to už od poprvé?“ děsí se Robert. Paní Bláhová pokračuje: „Věděla jsem, jak to skončí, tak abych vás nějak ochránila, tak jsem to trošku naředila. Abych zmátla nepřítele,“ říká ona a Robert se diví: „Ale proč? Proč jste to udělala?“ Paní Bláhová mlčí. Pak povídá: „Já jsem taky strašně dlouho sama. Věříte mi, že jsem kdysi, jen tak, pro dobrou náladu, dala každému 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500028
zde v domě do schránky jednu růži?“ říká a Robert si vzpomíná: „No, to vím. To jsem byl ještě ženatý. Přihlásil se k tomu starosta, že je to prý součást jeho kampaně,“ vzpomíná Robert. „Houby kampaň. Já,“ hlesla ona a pak pokračuje: „Pojďte někdy někam. Třeba dál než na tu lavičku. Třeba někam na hrad,“ navrhuje. „Máta ráda hrady? Já hrozně moc. Zříceniny. Strašně,“ řekl Robert nadšeně a paní Bláhová povídá: „Já taky. Ale o tom jsem vám přece taky říkala. Vy mě vůbec neposloucháte, jezdím po hradech a zříceninách. Povídala jsem vám o tom, přece,“ povídá s mírnou výčitkou a Robert se omlouvá: „Já se omlouvám, já jsem se k vám asi choval v uplynulých časech dost necitlivě, že ano?“ „No, pohled jste mi neposlal ani jednou!“ vyčetla ona s úsměvem na tváři a ptá se: „Copak já nemám hezkou blůzu? Já nemám úsměv, co bourá hradby? Já nemám vlasy, co svádí k básnění?“ citovala texty z jeho pohledů a Robert se na ni podíval. Díval se na ni. A pak zcela upřímně povídá: „Máte.“ Díval se jí do očí. Díval se na ni, na tu spojenkyni v jeho tajemství. Na tu osobu, která mu stála po boku, aniž on to věděl. „Jako co vám připadám?“ ptala se ona. Chtěla lichotky, co on psal na pohledy. Robert se na ni díval a pak povídá: „Zřícenina.“ Rychle začal vysvětlovat: „Ne, neberte to špatně. Miluji zříceniny. Když mám náladu, jezdím tam. A víte, co je na nich nejkrásnější? Když máte hrad, tak víte, jak to je. Ale u zřícenin vidíte krásu až na druhý pohled. Musíte si domyslet, jak to tam asi tenkrát bylo, dát prostor svojí 100 Ukázka elektronické knihy