„No, já myslím, že jsme ale jasně dokázali, že tady pan inženýr je prostě zvrhlík…,“ dále už neřekla ani slovo. Desítka žen, jak divoké sršně, se do ní pustila: „A jaký zvrhlík prosím vás?“ „Co pořád máte?“ „A komu co udělal?“ „Vám asi nic neposlal, že jo? Vy jste asi zapšklá?“ „Jste stará drbna a starejte se sama o sebe!“ „Syna máte alkoholika! O to byste se měla starat! A ne o cizí lidi!“ „Hlavně že koukáte, kdo co kde posílá, ale po psovi neuklidíte, babo jedna!“ Nakonec promluvila paní Bláhová: „My jsme to chtěli udělat jako takové zpestření toho našeho žití, nechtěli jsme nikomu ublížit,“ řekla ona a kdosi se zeptal: „Jako, že jste v tom jeli oba, jo?“ „No jistě, porovnejte rukopis na pohledech. Část je moje, část jeho,“ říká ona a začíná porovnávání rukopisů. A ano. Většina má rukopis Roberta, ale některé také paní Bláhové. „Vidíte. Ty moje jsou ty s touhle značkou,“ ukazuje na nenápadný podpis paní Bláhová. Jak důmyslné! „My jsme to vymysleli spolu,“ přiznává se ke všemu ona a Robert je tím, kdo momentálně nic nechápe. Zatímco pohledy od něj jsou pochvalné a až téměř flirtující, paní Bláhová píše o tom, že adresát má hezké oblečení, chválí výzdobu na balkónech, dobře vychované děti. Robert skutečně vůbec nic nechápe.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS500028