Se svými dětmi zacházím jako s pokladem, protože přesně to jsou. Prohlížel sis mého syna Wanu. Překvapilo tě, že mě má rád?“ Nijes zaskočeně zamrkal. „Ano, můj pane.“ „Očekával jsi nepřátelství. Že si mladý lev změří vůdce smečky. My ale nejsme zvířata, Nijesi. Nemáme se rvát o kousky moci a stahovat se navzájem dolů jako krabi v sudu. Tím se řídil můj otec. A já tedy taky, abych se stal jeho následníkem. Zabil jsem většinu sourozenců i jejich matky. Zabil jsem i otce, když na to přijde — na snový trůn jsem ho poslal vlastnoručně. Nic menšího si nezasloužil.“ Nijes sebou trhl. V chůzi do schodů pokračoval pouze ze zvyku a proto, že princ nezpomalil. Nepřekvapovalo ho, že princ získal aureolu díky vraždění — to tušila půlka města. Ale aby se k tomu přiznal, to bylo něco úplně jiného. Mluví se mnou o zradě. Proč? „Chci to všechno změnit, Nijesi.“ Minuli odpočívadlo a dál stoupali do vyšších pater, zřejmě do jedné z kite-ijanských věží. Na ochozech nikdo nebyl, všiml si Nijes, a schody se mírně leskly vrstvičkou prachu. „Chci, aby mé děti nikdy nemusely vraždit příslušníky vlastní rodiny. Chci, aby mě mé manželky milovaly — budou-li mít zájem —, a ne aby se mě bály. Chci, aby měl Gudžárej po zbytek svého trvání silné, moudré vedení. Pryč s šílenstvím. S nutností spoléhat v otázkách míru a štěstí na Hetawu.“ Nijes se zamračil, vytrhlo ho to z rostoucího neklidu. „Obdivuhodné cíle, můj princi — i když jsi však
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS299124