2. Nebe bylo zatažené a temně modré mraky se valily a hutněly. Přesto zatím nespadla jediná kapka. František si za chůze třel paže. Zdálo se mu, že je stále chladněji, přestože stoupal do kopce na Klíši a tělo mělo být zahřáté pohybem. Na křižovatce u Hvězdy zabočil do malého parku a celý zadýchaný se posadil na lavičku. Ta změna počasí v něm vyvolala tíseň a napětí. Zavřel oči. Teď ne, prosím, teď ne! Nechci nic vidět a nechci nic slyšet, drmolil si v hlavě hlasem, jako by měl stisknuté zuby. Zhluboka se nadechoval a vydechoval. Musíš bejt klidnej, musíš se uklidnit! „Pane!“ někdo se ho lehce dotkl na rameni. „Pane, jste v pořádku? Nepotřebujete nějak pomoct?“ Zvedl oči a spatřil, jak se nad ním sklání holohlavý muž středního věku se starostlivým výrazem v živých očích. Na ruce, kterou se ho dotkl, měl vytetované ovečky. Vedle něj stála nakrátko ostříhaná žena, která Františka zvědavě pozorovala. „Eh, ne, díky. To ten kopec. Jdu od polikliniky. Ten kopec mi dal zabrat.“ „Jasný. Jen jsme se báli, jestli vám není špatně. To asi ten tlak ze změny počasí, že jo,“ vysvětloval muž s dobro srdečným úsměvem. „Dobrý, tak se mějte a — do těch kopců opatrně!“ František jen na oba kývl a vyloudil nejistý úsměv. Rozloučili se, pomalu odcházeli pryč přes trávník a zastavili se na palouku uprostřed parku. Muž ženě cosi nadšeně vysvětloval a ukazoval na jednotlivé části parku, jako by do * 100 *
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS299123
nich cosi umisťoval. Asi jí vysvětluje, co by v parku změnil, pomyslel si František. Tuhle květiny, tamhle další lavičky, no nádhera! domýšlel si. Ti budou aspoň normální, ne jako ty postavičky Žoržo a Lóra. U nich vlastně to vzpomínání skončilo. Musím si to celý přehrát, ujišťoval se v duchu, znova celý přehrát, než vejdu do Svatyně. Musím to mít celý v hlavě, než otevřu dveře, nakázal si. Střekovská nádražka byla namodralá od cigaretového kouře, a přesto voněla svíčkovou. Kuchař za ni dokonce kdysi dostal nějakou cenu v celorepublikové soutěži o její nejlepší provedení, jak stálo na zaskleném diplomu visícím na zdi. V lokále bylo dohromady asi dvacet lidí. Čekající na vlak promíchaní se štamgasty. Na poobědovou hodinu tu bylo docela hlučno. Bylo horko a lokál skýtal příhodné útočiště. Před Františkem stálo pivo a velký rum. Rum byl už třetí za půl hodiny a pingl se chápavě za šklebil, když přinesl ten dosud poslední. Svou vizáží a v montérkách sem František zapadal, nikdo si ho nevšímal, stejně jako si on nevšímal nikoho kolem. Jen hleděl bez mrknutí před sebe. Alkohol, ačkoli jej dlouhý čas nepil, zatím vůbec nefungoval, vyjma odporné chuti při polknutí. Zvenčí zakvílely brzdy dalšího osobáku z Kolína. Ještě než se vlak rozjel směrem k Západnímu nádraží, vešli do hospody dva lidé. Jako první se ve dveřích objevil zhruba padesátiletý vyžilý chlapík, dlouhé bílé vlasy měl stažené do culíku, oblečený byl v džínách a hnědém plátěném kabátě, na očích úzké tmavé brýle. Za ním se kolébala obtloustlá rozcuchaná matrona stejného věku v květovaných šatech a s pletenou brašnou s indiánskými vzory přes * 101 *
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS299123
rameno. Sedli si k volnému stolu vedle Františka, ale ani o něj nezavadili pohledem. Objednali si pivo, muž vytáhl pytlík tabáku a balil si cigaretu. Do tlumeného hovoru, rozléhajícího se v lokálu, spolu začali hlučně probírat nějaký koncert nebo festival, ze kterého se vraceli. „Ale ten poskok mašinfíry, jak nás v Poděbradech prudil, to byl debil, co?“ nadhodil znechuceně Žoržo. Mánička Žoržo. František jej dobře znal. Leoš Mrkvička zvaný Žoržo. Mnohokrát spolu v minulosti mluvili. Tedy většinou se František ptal a Žoržo zprvu nemluvil. Ale časem mluvil víc než dost. „Beztak to byl nějakej bolševik,“ odsekla teď jeho přítelkyně u stolu. Dana Ledecká zvaná Lóra. Jak zestárla a ztloustla! Ale pořád je ostrá jako žiletka, kterou kdysi nosívala na krku, napadlo Františka. Oba poznal hned na první pohled a nezabránily tomu ani desítky let, co se neviděli. Na okamžik z něj opadl hutný děs z toho vidění v podjezdu, který dosud nepřehlušily ani tři rumy. Na TO v podjezdu pod tratí nefungovalo nic. Tedy do této chvíle. Nejenže se mu po prvním panáku neudělalo špatně, ale dokonce ten rum ani necítil, a snad proto si objednával další. Příchod těch dvou známých postav ho konečně vytrhl z prvotního šoku, jenž v něm přetrval celou cestu z Vaňova přes řeku na Střekov, jejich přítomnost Františka konečně vymanila z hrůzného sevření. Absolutní děs se rázem proměnil v prachobyčejnou obavu, že ho ti dva poznají a budou dělat problémy. Ta obava byla ovšem absurdně příjemnější než stav, ve kterém se do té chvíle nacházel. * 102 *
Ukázka elektronické knihy