2. Nebe bylo zatažené a temně modré mraky se valily a hutněly. Přesto zatím nespadla jediná kapka. František si za chůze třel paže. Zdálo se mu, že je stále chladněji, přestože stoupal do kopce na Klíši a tělo mělo být zahřáté pohybem. Na křižovatce u Hvězdy zabočil do malého parku a celý zadýchaný se posadil na lavičku. Ta změna počasí v něm vyvolala tíseň a napětí. Zavřel oči. Teď ne, prosím, teď ne! Nechci nic vidět a nechci nic slyšet, drmolil si v hlavě hlasem, jako by měl stisknuté zuby. Zhluboka se nadechoval a vydechoval. Musíš bejt klidnej, musíš se uklidnit! „Pane!“ někdo se ho lehce dotkl na rameni. „Pane, jste v pořádku? Nepotřebujete nějak pomoct?“ Zvedl oči a spatřil, jak se nad ním sklání holohlavý muž středního věku se starostlivým výrazem v živých očích. Na ruce, kterou se ho dotkl, měl vytetované ovečky. Vedle něj stála nakrátko ostříhaná žena, která Františka zvědavě pozorovala. „Eh, ne, díky. To ten kopec. Jdu od polikliniky. Ten kopec mi dal zabrat.“ „Jasný. Jen jsme se báli, jestli vám není špatně. To asi ten tlak ze změny počasí, že jo,“ vysvětloval muž s dobro srdečným úsměvem. „Dobrý, tak se mějte a — do těch kopců opatrně!“ František jen na oba kývl a vyloudil nejistý úsměv. Rozloučili se, pomalu odcházeli pryč přes trávník a zastavili se na palouku uprostřed parku. Muž ženě cosi nadšeně vysvětloval a ukazoval na jednotlivé části parku, jako by do * 100 *
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS299123