Móda a odívání v husitské době
telé neposuzují zahalování vlasů u vdaných žen jako zcela zásadní dogma a obecně se soudí, že do jisté míry hrálo v jeho dodržování roli jak sociální postavení, tak aktuální módní trendy. Nezahalené vlasy Volně rozpuštěné rozčesané vlasy nosily ve středověku obvykle mladé panny a dívky, které je také mohly zdobit nejrůznějšími čelenkami a vínky, ty nejmajetnější dokonce diadémy. V písemných pramenech se setkáváme s různými podobami jejich označení, a to schapel, chapel, corone, crinale, sertum. Nejluxusnější byly zhotoveny ze zlata a mohly být zdobeny perlami a drahokamy. Podstatně jednodušší diadémy potom nosily měšťanské dcerky. Jednalo se patrně o prosté čelenky, které mohly být zdobeny perlami a podle nich se také nazývaly perlovce. Mohly být také zhotovovány ze skleněných korálků či polodrahokamů. Nosila se také jednoduchá stužka přes vlasy, která se nazývala pentlík. Řemeslníci, kteří vyráběli ozdoby na ženské hlavy, se nazývali věnečníci, ženy potom věnečnice.
Čelenky a vínky se zhotovovaly mnoha rozličnými metodami. Jednu z nich nejlépe dokumentuje nález z Londýna datovaný do poloviny 15. století. K výrobě budeme potřebovat silnější drát, který těsně a úhledně ovineme hedvábnou stužkou. Dva tenčí dráty potom opět velice těsně ovineme hedvábnou nití jiné, nejlépe kontrastní barvy. Tlustší drát potom ozdobně ovíjíme tenčími a tvoříme při tom pravidelné ozdobné smyčky.
Replika hedvábné čelenky vyrobená podle nálezu z Londýna datovaného do poloviny 15. století.
Stejně jako muži, tak si i ženy mohly kadeře vlnit a natáčet rozžhaveným železem v lilíky. Pokud žena nedisponovala dostatečným množstvím vlastních vlasů, mohla využít příčesků zhotovených z vlasů jiných žen nebo použít falešných copů. Jejich textilní základ se na povrchu pokryl barevnými pentlemi a naaranžovanými prameny vlasů, které většinou pocházely od zemřelých lidí. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298942
6| Oděv v průběhu husitských válek
K výrobě dámského příčesku je třeba ustřižených delších vlasů, které se před samotným stříháním umyjí a pevně svážou, aby se nerozpadly. Po odstřižení je dobré jejich konec namočit do rozehřátého vosku, aby při jejich úpravě vlasy nevypadávaly. Potom je zapleteme do copu, jeho konec svážeme a opět konec namočíme do vosku. Pro snadnější manipulaci je dobré horní okraj přišít k plátěné stužce, díky které potom snadněji copy naaranžujeme do zavití či účesu. Vlasy se také může vycpat síťka na vlasy. V tomto případě lze u tmavších vlasů použít i odpovídající odstín sčesaného ovčího rouna. U složitějších komponovaných účesů, které bychom v době husitských válek nalezly spíš u paní a dívek z katolických rodin, si ženy někdy vypomáhaly příčesky, které se vyráběly z vlasů chudších žen či dokonce mrtvých lidí.
S volně rozpuštěnými vlasy se také setkáváme u symbolických vyobrazení Evy v ráji a Panny Marie, které bylo podle vidění svaté Brigity tradičně přisuzováno panenské početí Krista. Volně rozpuštěné a pečlivě rozčesané vlasy také nosily královny pod korunu. Ta se také vyskytuje na vyobrazeních Panny Marie, jako královny nebes, a podobně tomu je v případě svatých, například svaté Kateřiny a Markéty. Někdy se k rozpuštěným vlasům a koruně nosil závoj obepínající bradu sepnutý v týle. Závoj Nejrozšířenější formou dámské pokrývky hlavy byl závoj, zapisovaný někdy také jako zavoy. Býval často ztotožňován s názvem pocházejícím z němčiny šlojíř, latinsky peplum který se v Čechách rozšířil na přelomu 13. a 14. století. Dále se setkáme s označením rouška, roucha, ručník a plínka. Z jakého materiálu byl vyrobený, záviselo na tom, do jaké sociální skupiny žena příslušela. Nejprostší tak mohly být ze lnu, o něco luxusnější potom ze směsi lnu a importované bavlny. Nejluxusnější byly, stejně jako u dalších typů oděvů, kusy zhotovené z hedvábí, které mohly mít navíc okraje pošity drobnými perličkami, nebo do nich mohly mít vetkané nitě odlišných barev. Výrobě se věnovali šlojířníci a šlojířnice. Nejmódnější byl v první polovině 15. století kratší bílý půlkruhový závoj. Nosil se jak samostatně, tak v kombinaci s druhým závojem, který byl pod ním připevněn na skráních, obepínal bradu a mohl částečně zahalovat i dekolt.
Hedvábné závoje byly ve středověku velice nákladné. Ten na obrázku je navíc zdoben drobnými perličkami a k uchycení a aranžování závojů slouží špendlíky také s perlovou hlavičkou, které nebyly právě levnou záležitostí. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298942
Móda a odívání v husitské době
Takovýmto způsobem se nosil i v předchozím období, pouze s tím rozdílem, že později většinou zakrýval menší část brady, a zkracovala se délka svrchního závoje. Závoj mohl být také dlouhý, obdélníkového tvaru. V takovém případě se aranžoval buď volně tak, že splýval podél skrání, nebo se aranžoval okolo obličeje přes ozdobnou čepičku či síťku. Ojediněle se nosil v kombinaci s čelenkou, vínkem či u urozených s korunou, ke které se mohl nosit druhý závoj zaranžovaný pod bradou. O něco méně oblíbený byl způsob uvazování, kde jsou Jedním z nejoblíbenějších stylů jeho volně splývající cípy na temeni hlavy stočeny přes ramena nošení závojů v období husitských dopředu a pod bradou překříženy a aranžováním sepnuty někde válek využíval dva půlkruhové v oblasti skrání. U zavití, kde vlasy záměrně nesplývají zpod zázávoje, jeden zakrýval vlasy voje, musela žena řešit jejich zaranžování takovým způsobem, aby a druhý kryl dekolt, část brady setrvaly pod závojem a jejich prameny nevylézaly ven. Nejjednoa připevněn byl špendlíky dušší řešení bylo jejich spletení do copů, které jsou potom uchyk druhému závoji v oblasti skrání. ceny pod závoj. Nejmódnější byly sněhobílé závoje. Toho ale nebylo snadné dosáhnout. Oproti bělení na sluníčku bylo účinnější využití oxidu siřičitého. Při bělení se závoje rozvěšely nad kotle, kde se vařila síra, která ho uvolňuje. Vzhledem k tomu, že je to jedovatý plyn, byla to velice nebezpečná a riskantní činnost. V předchozím 14. století se v písemných pramenech také setkáváme se závoji žluté barvy. Pro první polovinu 15. století se ale zatím nepodařilo najít žádnou písemnou zmínku o jejich barvení, ani relevantní obrazový materiál, který by jejich nošení u počestných žen dokazoval. Rozměrnější závoje se aranžovaly do takzvaného zavití. Byly obdélníkových a čtvercových tvarů a nosili se tak, že se položily přes hlavu a jeden z konců, který splýval podél skrání, se přehodil šikmo přes druhé rameno. Mezi ženami pracujícími na poli, kojnými a služebnicemi bylo oblíbené zavití s uzlem na jedné straně hlavy, to se však v průběhu husitských válek postupně přestalo nosit. Zavití dodávalo ženám vážnější vzhled, ale bylo Poslední variantou zavití je jeho těsné zaranžování také praktické, protože zamezovalo, aby jim vlasy okolo obličeje, kdy spodní lem závoje nepřesahuje dál při práci překážely. než k šíji. V takovém případě zakrýval ženě kromě vlasů i bradu, nebo někdy i čelo. Pokud se užilo závojů více, tak jeden zakrýval čelo, bradu a druhý byl aranžovaný přes ně a těsně obemykal hlavu. Závoje se mohly zdobit například vetkávanými či vyšívanými ozdobnými barevnými pruhy či portami, nebo také našitím drobných perliček na jejich okraje. 100 Ukázka elektronické knihy