97
v e s t í n u vá l k y
Začala vyprávět příběh ze starých časů, z dob, kdy ještě tamější lesy dávaly bohatství, o kterém se ani těm nejmovitějším jaktěživ nesnilo. Celý kraj prosperoval. Byla zbudována obchodní stezka. Solná ji nazvali. Vedla od Hradce do Nisy a dále se větvila. Putovaly po ní vozy naplněné zdobenými látkami, šperky, zlatem a drahými kameny. Velcí páni jezdili tudy z Čech do Polska a zpátky, a duchovní dokonce i ze samotného Říma do vratislavské diecéze. „Tehdy ještě vládl v zemi pokoj,“ pokývala hlavou. „Cestu střežilo po celý její dýlce několik hradů. Tady u nás stály dva. Dokonce ani lapkové si na takovou stráž netroufli. To ale jen do tý doby, než se k nim přidal Zelený rytíř.“ Lilieniny zorničky se rozšířily v očekávání velkého dobrodružství. Fantazie jí před očima rozhýbala obrázky, které pomohly alespoň na okamžik zapomenout. Nechala se unášet na křídlech legendy daleko od skutečného světa. „Moje práce je tady hotová,“ promluvila Marion tiše. „Děkujeme. Oba,“ předběhl Borek v reakci podrážděného bratra. Vyšel jí vstříc. „Za všechno.“ Rischer nervózně přešlápl. Chtěl jít za Biankou. Borek si byl jeho netrpělivosti vědom, proto odvedl Marion stranou. Jeho bratr neváhal a vrátil se zpátky k tělu své ženy. „Někdo by měl zaběhnout do kostela,“ poznamenala Marion. „Pošlu pacholka,“ nabídl Vladek. Borek se za ním ani neohlédl. Očima byl přikovaný k jejím růžovým tvářím a pihovatému nosu. „Myslím, že ode mě už nic nepotřebujete,“ zamířila k východu. „Ne! Počkejte!“ Nastalo ticho. Nevěděl, co dělá. Proč jsem ji zastavil? Měl bych něco říct. Konečně otevíral ústa, ale nic z nich nevycházelo. „Na shledanou.“ Vyšla na ulici. Zklamaně se obrátil zpátky do hostince. Lilien klečela na podlaze před Inge a obě ho smutně pozorovaly. Promnul si unavený obličej. Ještě je toho potřeba tolik zařídit. „Svolám pár sousedů,“ řekl s povzdechnutím. „V noci se musí držet stráž.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298901