okolí to více než kompenzovala odpovídajícím růstem. Nakonec teplota a hustota v jádře překročily hranici k zažehnutí jaderné fúze. Zrodilo se Slunce. Během následujících několika milionů let se zbytky po formování Slunce, celkem jen několik desetin procenta z původního rotujícího disku, pospojovaly díky celé řadě případů gravitačního lavinového efektu do planet Sluneční soustavy. Lehčí a nestálejší látky – jako vodík a helium, ale také metan, amoniak a voda –, které mohlo snadno narušit ostré sluneční záření, se ve větším množství nashromáždily v chladnějších vzdálenějších oblastech, kde vytvořily plynné obry: Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Těžší a odolnější látky jako železo, nikl nebo hliník, které lépe odolávaly teplejšímu prostředí v blízkosti Slunce, vytvořily menší kamenné bližší planety: Merkur, Venuši, Zemi a Mars. Protože planety nejsou ani zdaleka tak hmotné jako Slunce, dokážou unést vlastní tíži a gravitační síla v nich nepřekoná přirozenou odolnost atomů vůči tlaku. Teplota a hustota jádra v nitru planet je sice vysoká, rozhodně však nedosahuje hodnot nezbytných pro zažehnutí jaderné fúze; díky tomu na jejich povrchu panují poměrně mírné podmínky, za které je vděčný život – přinejmenším ten v naší podobě, a dost možná veškerý život ve vesmíru. MLADÁ ZEMĚ
První půlmiliarda let vývoje Země se nazývá Hadaikum, podle starořeckého boha podsvětí Háda, neboť šlo o pekelné období běsnících vulkánů, výronů žhavých hornin a hustých smrdutých výparů síry a kyanidu. Někteří vědci se však dnes domnívají, že vlajkonošem mladé Země stejně dobře mohl být Poseidón. Dosud neuzavřená debata o prvotním oceánu vychází z důkazů tak titěrných, jako jsou zrnka prachu. Přestože z této rané éry nemáme vzorky hornin, vědci identifikovali prastará průsvitná zrnka – krystaly zirkonu – pocházející z dob, kdy žhavá láva rané Země postupně chladla a tuhla. Krystaly zirkonu hrají nezastupitelnou roli v našem poznávání
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298848