Ulrike Guérotová: Co je to národ?
individuálně často pozitivními aspekty volného pohybu osob, zboží a kapitálu a celospolečensky negativními aspekty stále silněji rozevírat. Nehledě na to, že mnoho lidí – např. staří, nemocní a děti v Rumunsku – zakouší negativní individuální aspekty evropského volného pohybu, o nichž se však v západní Evropě diskutuje jen zřídka.206 Východoevropský populismus je z velké části výsledkem východoevropské deziluze z Evropy. K oněm dynamikám, jimiž evropský vnitřní trh už třicet let jako pole přeorává evropské společnosti, se v poslední dekádě přidaly dynamiky, které vyvolala evropská bankovní a dluhová krize a krize eura. Ty jednak vytvořily silně opevněnou frontovou linii mezi státy evropských dlužníků a evropských věřitelů; a jednak způsobily tektonické společenské posuny napříč celou Evropou. Neboť o vítězích a poražených evropské politiky už jen zdánlivě rozhoduje příslušnost k tomu kterému národu. Není to tak, že eurokrize byla dobrá pro Němce jako takové a špatná pro Řeky jako takové nebo dobrá pro Sever jako celek a špatná pro Jih jako celek. Politika nízkých daní Evropské centrální banky, jakkoli byla důležitá pro boj s inflací na evropském Jihu a pro restrukturalizaci vysoce zadlužených německých a francouzských bank, urychlila transnacionální dělení evropské společnosti v tom smyslu, že byli znevýhodněni drobní spořitelé a zvýhodněni kapitáloví investoři napříč celou Evropou. Veřejné rozpočty se jen v Německu – na spolkové, zemské a komunální úrovni – oddlužily zhruba o 245 miliard. Naproti tomu střadatelé, které je třeba většinou řadit ke střednímu stavu, byli v tomto procesu znevýhodněni.207 Výši klíčového evropského úroku už prostě nelze ani pro jednotlivé země, ani funkcionálně roztřídit podle toho, zda prospívá, anebo škodí odbourávání veřejných dluhů, soukromé spořitelní knížce nebo příznivému financování úroků soukromého investora. S touto politikou souvisí také rozevírající se propast mezi příjmy za práci a příjmy z nemovitostí, kterou můžeme pozorovat 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298717
Část druhá: Co je to národ?
od krize eura a která zase prohloubila nedostatek bytů téměř ve všech evropských městech. Tudíž i politika bytové výstavby nabyla evropského charakteru.208 Efekty evropské politiky v kategoriích vítěz–poražený v důsledku krize eura už nelze při pohledu na evropskou společnost řešit z nacionálních hledisek. Linie společenského štěpení probíhají napříč celou Evropou a staly se živnou půdou dnešních politických dělicích linií a evropského populismu. Znějí takto: „veřejný vs. soukromý“, „chudý vs. bohatý“, „věřitel vs. dlužník“. Kdo měl peníze, mohl další peníze levně půjčovat a například přikupovat další nemovitosti. Ten, kdo nic neměl, nemohl nic ušetřit. Je jedno, zda to byl Němec nebo Řek, Francouz nebo Portugalec. A přece následky „politiky na záchranu eura“ byly naprosto pokrytecky označovány jako „hříchy“ určitého národa či naopak jako síla jiného, protože vynuceným převzetím bankovních dluhů jednotlivými evropskými státy se dlužníky, resp. věřiteli náhle staly národní státy, nikoli už banky.209 Evropa tak byla rozštípána na kusy jako sekerou. Tytéž banky, které hrály v devadesátých letech ústřední roli při vytváření eura a tím uvedly do chodu proměnu v evropskou společnost, se v průběhu eurokrize renacionalizovaly a vydaly každá svou cestou. A evropskou společnost, která mezitím vznikla, ponechaly svému osudu. „Být ovládán organizovanými penězi je stejně zlé jako být ovládán organizovaným zločinem.“ Tuto větu pronesl Franklin D. Roosevelt.210 Vše výše zmíněné se událo dávno předtím, než do veřejného povědomí pronikla evropská uprchlická krize, která je obecně považována za spouštěč evropského populismu. To potvrzuje teorii Marcela Mausse, že nacionalita se překlápí v nacionalismus ve chvíli, kdy se začne rozkládat sociální struktura společnosti. Vlastní konfliktní společenské linie bankovní a měnové krize nebyly fakticky utvářeny národní příslušností evropských 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298717
Ulrike Guérotová: Co je to národ?
občanů, ta se však stala rozhodujícím kamenem úrazu při veřejných debatách o této krizi. Další úspěšná existence měnové unie tedy vyžaduje politicky překonat postoj, kdy se dnešní věřitelské státy, pokud jde o příčiny krize, považují za nevinné. Jinak řečeno: „Předpokladem kontroly je evropský stát, jenž nebude pouze vyžadovat vzdát se autonomie, ale musí zárověň poskytovat ochranu před sociálními propady.“211 A jsme zase u onoho základního maléru, absence evropské státnosti! Zabetonováním pozic dlužníků a věřitelů se už teď Evropská unie nemůže strukturálně dobrat k celoevropským řešením, která by byla akceptovatelná pro všechny evropské státy; svými návrhy na novou orientaci evropského rozpočtu na to výslovně poukázala skupina TDEM kolem francouzského ekonoma Thomase Pikettyho.212 Tímto zabetonováním – v němž věřitelé mají silnější pozici – vede metoda jednání mezi vládami Evropu už jen lehkovážně do populistické pohromy. Tváří v tvář takovéto společenské provázanosti bychom se zřejmě měli rozhodnout, že se skutečně staneme evropskou společností. Takovému rozhodnutí bychom dali politický výraz tím, že bychom dali vzejít evropskému státu, v němž budeme hledět na Evropu jako na jeden prostor, jenž má být ekologicky modernizován, má podporovat rovné materiální základy existence a budovat evropská průmyslová odvětví, která probíhající transformační proces provázejí – a také na něm vydělávají. Neměli bychom konečně vykonat naši „přísahu na louce Rütli“213 – jenže finanční a celoevropskou –, vypracovat evropskou finanční ústavu, celoevropsky pojednat sociální otázku a požadovat rovná práva pro všechny evropské občany? Krátce: stát se evropským národem, protože jím vlastně už dávno jsme? Dnešní EU dosáhla svého cíle do té míry, že znemožnila války mezi evropskými národy. V mnoha diskusích o Evropě, 100
Ukázka elektronické knihy