Robinson9-zlom.qxd2.10.202118:25Stránka98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298664
Robinson9-zlom.qxd2.10.202118:25Stránka99
KAPITOLA PATNÁCTÁ Následujícího rána jsem se vzbudila plná očekávání, nadcházející den toho totiž hodně sliboval. Jelikož jsem nevěděla, kdy přesně Sophiin kočár do Crows-an-Wra dorazí, požádala jsem Lucy, ať za mnou zajde dříve než obvykle, abych vyloučila jakoukoli šanci, že bych nebyla dokonale připravena. „Nevrťte se, slečno,“ pokárala mě Lucy a zastrčila mi do vlasů sponu. Seděla jsem u toaletního stolku a v zrcadle sledovala, jak mi natáčí vlasy a rozděluje pěšinku přesně tak, jak se mi to líbilo. „Díky Bohu, že jsi tady,“ řekla jsem jí už asi posté od chvíle, co dorazila. „Obávám se, že když jde o moje vlasy, Ada Cobbová k ničemu není. Její prsty jsou na tak delikátní práci příliš nešikovné.“ „Nebuďte na ni tak tvrdá, slečno,“ řekla Lucy. „Určitě to myslí dobře.“ „Ano, to určitě ano. Vím, že tu nebožačku kritizuji příliš často, je to ale tak snadné, když ji mohu srovnávat jen s tebou.“ Lucy se pro sebe zasmála. „Je od vás velmi laskavé, že to říkáte, slečno, ve fyzické práci, kterou jí paní T. starší pověřuje, mě ale zastane hned třikrát.“ „Mariah?“ řekla jsem s úsměvem. „A mě teď asi bereš jako paní T. mladší, co?“ Lucy se začervenala a provedla poslední úpravy mých vlasů. „Tak,“ řekla po chvíli. „Připravená i na královský ples, tím jsem si jistá.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298664
Robinson9-zlom.qxd2.10.202118:25Stránka100
„Děkuji ti, Lucy,“ řekla jsem a otočila se k ní na stoličce. „Myslíš, že se Sophii budou líbit moje šaty? Žlutá vždycky vypadá vesele, nemyslíš?“ „Ano, slečno,“ potvrdila Lucy. „Opravdu vesele. Určitě se jí budou moc líbit.“ „Dobře,“ řekla jsem a myslela na nadcházející setkání. Uvažovala jsem, jakou asi má Sophie povahu, a doufala, že ke mně bude shovívavá a nebude mě brát jako někoho, kdo až příliš dychtivě zaplnil místo její matky tak krátce po její smrti. Co si asi šestiletá dívka bude o takových věcech myslet? „Pamatuješ si, když bylo šest nám?“ zeptala jsem se Lucy. „Útržkovitě, slečno. Vzpomínám si na den, kdy jste mě oblékla do svých nejlepších šatů a poslala mě místo sebe ven. Konala se tehdy nějaká zahradní slavnost. Myslím, že nám muselo být kolem šesti.“ „Ano, pamatuji se na to,“ řekla jsem s úsměvem. „Šlo o maminčinu narozeninovou oslavu. Klamala jsi všechny celé hodiny, jak jsi pobíhala po trávníku a nikdy ses k nikomu nepřiblížila natolik, aby poznal, že to nejsem já.“ „Pamatujete si, co jste tehdy dělala vy?“ Zahihňala jsem se. „Velmi dobře. Špehovala jsem vás dědečkovým dalekohledem.“ Obě jsme se rozesmály, a pak jsem si vzpomněla na další věc z té doby. „Když mi bylo šest, zemřel Napoleon,“ řekla jsem. „Na to si určitě pamatuješ.“ „Ovšem, slečno – byl to ten nejrozkošnější irský teriér, jaký kdy žil.“ Kývla jsem a dál přemýšlela jak o něm, tak o Sophii. „Pes se samozřejmě nedá srovnávat s něčí matkou,“ řekla jsem, „ať už je jakkoli rozkošný, já ale Napoleona milovala tak, jak jen může šestileté dítě něco milovat. Jeho smrt mi zlomila srdce.“ „To jistě, slečno.“
100
Ukázka elektronické knihy