98
Díky práci v obrazovém nakladatelství ČTK-Pressfoto jste měl možnost setkat se se slovutnými autory, mezi jinými s Josefem Sudkem. Jak na něj vzpomínáte? Připravovali jsme o něm monografii, a tak jsem se asi třikrát dostal k němu do bytu, vybírali jsme snímky z jeho archivu. Byl to příjemný pán, všem nám hned tykal. V místnosti stál obrovský kulatý stůl a na něm do výšky třiceti centimetrů navršená změť katalogů, fotek, novin, zkrátka nepořádek. Bezradně jsme nad tím stáli, potom jsme dali dvě židle opěradly k sobě, na ně položili rýsovací prkno a tam jsme vykládali jednotlivé fotografie na výběr. „Mládenci,“ oslovil nás vlídně Josef Sudek, „potřeboval bych se najíst.“ V ruce housku se salámem a loktem odtlačil ten binec na stole, aby si vytvořil prostor na jídlo. Všechno dělal jednou rukou. O druhou paži přišel v první světové válce. Mám tady světový časopis Camera, který mu věnoval jedno kompletní číslo. Dodnes si vyčítám, že jsem ho tehdy nepožádal o autogram. Moje nejoblíbenější kniha jsou Všecky krásy světa, memoáry Jaroslava Seiferta. Je v ní básnička Přinesl jsem mu růžičku z naší zahrady. Myslím, že by to mohla být jedna z fotografií. Takhle už nikdo nefotí. Všechno se změnilo, nejen technikou, ale i pohledem. To, co dělám já, pouliční záběry, to už dnes nikoho nezajímá. Proč jste si vybral právě ulici? Ulice je divadlo, kde se odehrávají tisíce scén, které se nebudou nikdy opakovat. Je jen na mně, jak je zachytím, někdy to mohou být jedinečné okamžiky, jindy naprosto banální. Rád fotím cykly. Například jsem si jednou všiml, jak lidi čuměj do telefonů, dochází, jak říkám, ke globální telefonizaci světa. Začal jsem zachycovat telefonující, které potkám, zatím jich mám asi patnáct. Možná vám byl částečně inspirací další významný umělecký fotograf Josef Prošek, který mimo jiné v rámci
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298663
cyklu Snad Praha… fotil pražské záchodky, podobně jako později vy, jak říkáte, „hajzlbáby“? Fotím rád normální lidi, číšnice, prodavačky, ale i obsluhu na veřejných záchodcích v různých městech. Pokaždé se zeptám, jestli můžu fotit. Ne vždycky dostanu souhlas. Josef Prošek byl navíc básník, vydal pozoruhodnou fotografickou knihu Paříž v Paříži. Přátelil se s mým šéfem v ČTK-Pressfoto Janem Řezáčem, často za ním chodíval. Díky svému zaměstnání jsem poznal i dalšího kanóna mezi fotografy, Karla Hájka. Oproti Proškovi ještě o generaci staršího. Je považován za zakladatele moderní české fotoreportáže. Byl osobním fotografem Edvarda Beneše, fotil Masaryka, Háchu i Gottwalda. Nedávno jsem se o něm bohužel dočetl, že spolupracoval s StB pod krycím jménem Reportér. Utkvěl vám v paměti okamžik, který jste jako fotograf prošvihl? Velmi detailně. Dodnes mě to mrzí. Je to už dlouho, šel jsem od budovy filozofické fakulty na Alšovo nábřeží k Rudolfinu. V tu chvíli nikde nikdo. Bylo to v zimě, měl jsem na krku foťák. Padal tichej sníh, v dálce se rýsoval Pražský hrad. Šel chlap, na zádech nesl ve futrále basu. Mně se ten pohled tak zalíbil, že jsem na ten výjev zůstal čumět. Byl to magickej okamžik. To ticho… Odešel a bylo to pryč. Já to nevyfotil. Pořád si to vyčítám.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298663
Praha, Centrum současného umění DOX
100
Praha
Ukázka elektronické knihy