v klidu spát. Dunění fronty bylo daleko a stále více utichalo. To bylo neklamné znamení, že Němci postupují. Jan si lehl a přikryl se dekou. Vedle něj ještě seděl voják se zapálenou cigaretou a díval se na nebe poseté hvězdami. „Co myslíš, kam nás povedou?“ otočil se na Jana. Ten nejprve neodpověděl, ale pak povzdechl: „Nevím. Snad někde k východní hranici. A tam budeme čekat na konec války. Já jsem rád, že mám francouzské občanství. Kdyby věděli, že jsem z Československa, kdoví, jak by se ke mně chovali.“ Poslední slova řekl hodně smutně. Musel zapřít svoji vlast. I když do Francie odešel už dávno, nemohl se zbavit dojmu, že někteří Němci by se na něm mohli mstít. Proto se trochu odtáhl od svých kamarádů a vystupoval jako Francouz. Improvizovaný tábor pomalu usínal a jen hlídky přecházely okolo celého prostoru a dávaly pozor na případné uprchlíky. Během noci projely kolem tábora tři kolony automobilů a těžké techniky. Mířily na západ. Tam se rozhodovalo o bytí či nebytí Francie. Ale všichni věděli, že už je rozhodnuto. Ráno probudilo spáče hučení letadel. Útok pokračoval. Nad hlavami zajatců se pyšně vznášely bombardéry s velkými kříži na křídlech. Letěly bezstarostně a dávaly světu najevo, že je nikdo nemůže ohrozit. Těch pár letounů, které Francouzům zbyly, smetly z oblohy mrštné Messerschmitty. Po jejich obětech zůstaly jen černé stuhy kouře na nebi a plameny v polích, které často označovaly hrob pilota. Do středu zajateckého tábora přicházela skupina německých důstojníků. Pohrdavě se rozhlíželi po zajatcích kolem a nedaly se přehlédnout úsměšky na tvářích, když viděli zubožené vojáky zničené armády. Němci se zastavili a tlumočník zakřičel do davu kolem: „Vstávat. Velitel tábora vám řekne, co bude dál.“ Mnozí zvědavci
Zajatecký tábor
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298464