v klidu spát. Dunění fronty bylo daleko a stále více utichalo. To bylo neklamné znamení, že Němci postupují. Jan si lehl a přikryl se dekou. Vedle něj ještě seděl voják se zapálenou cigaretou a díval se na nebe poseté hvězdami. „Co myslíš, kam nás povedou?“ otočil se na Jana. Ten nejprve neodpověděl, ale pak povzdechl: „Nevím. Snad někde k východní hranici. A tam budeme čekat na konec války. Já jsem rád, že mám francouzské občanství. Kdyby věděli, že jsem z Československa, kdoví, jak by se ke mně chovali.“ Poslední slova řekl hodně smutně. Musel zapřít svoji vlast. I když do Francie odešel už dávno, nemohl se zbavit dojmu, že někteří Němci by se na něm mohli mstít. Proto se trochu odtáhl od svých kamarádů a vystupoval jako Francouz. Improvizovaný tábor pomalu usínal a jen hlídky přecházely okolo celého prostoru a dávaly pozor na případné uprchlíky. Během noci projely kolem tábora tři kolony automobilů a těžké techniky. Mířily na západ. Tam se rozhodovalo o bytí či nebytí Francie. Ale všichni věděli, že už je rozhodnuto. Ráno probudilo spáče hučení letadel. Útok pokračoval. Nad hlavami zajatců se pyšně vznášely bombardéry s velkými kříži na křídlech. Letěly bezstarostně a dávaly světu najevo, že je nikdo nemůže ohrozit. Těch pár letounů, které Francouzům zbyly, smetly z oblohy mrštné Messerschmitty. Po jejich obětech zůstaly jen černé stuhy kouře na nebi a plameny v polích, které často označovaly hrob pilota. Do středu zajateckého tábora přicházela skupina německých důstojníků. Pohrdavě se rozhlíželi po zajatcích kolem a nedaly se přehlédnout úsměšky na tvářích, když viděli zubožené vojáky zničené armády. Němci se zastavili a tlumočník zakřičel do davu kolem: „Vstávat. Velitel tábora vám řekne, co bude dál.“ Mnozí zvědavci
Zajatecký tábor
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298464
se postavili a obklopili dobyvatele. Německý kapitán se ujal slova. Jeho francouzština byla horší, ale rozhodl se mluvit řečí poražených bez tlumočníka. „Mně líto vaše porážka. Teď vy odvedeni do tábor na východ. Tam vy pracovat pro Říše. Odchod za dvě hodina,“ vychrlil ze sebe. Všichni rozuměli. Jen se jim nelíbilo to slovo pracovat. Podle ženevských konvencí zajatec nesmí pracovat pro cizí mocnost. Ale zřejmě tohle nacisty netrápilo. Měli svou doktrínu i své způsoby zacházení se zajatci, o čemž se i Jan měl za nějaký čas přesvědčit. Přesně v duchu německého smyslu pro pořádek se za dvě hodiny daly kolony zajatců na cestu. Někteří se stále chovali jako vojáci, jiní ztratili smysl pro povinnost. Prostovlasí, s přilbami na hlavách nebo s čepicemi. Když začalo slunce pálit, odhodili i ti poslední přilby do polí a nasadili si také jen čepice. Horký červnový den je sužoval žízní, ale první zastávku naplánovali jejich strážci až k poledni. A tak se kolony ploužily francouzskou krajinou. Vypálené vesnice, mršiny koní, které lemovaly cestu a kradmé pohledy poražených obyvatel dokreslovaly atmosféru všeobecného zmaru. V očích lidí, kteří se na zajatce dívali, byla jen jedna otázka: „Jak jste mohli prohrát? Byli jste nejsilnější v Evropě.“ Odpověď nebyla jednoduchá. Příčin bylo mnoho, ale ta nejdůležitější byla deziluze. Z velení, z výzbroje, z chování důstojníků. To všechno dalo dohromady syndrom defétismu. Proto hrdá francouzská armáda, vítěz z „Velké války“, podlehla během několika týdnů bleskovým akcím a nové strategii dobyvatelů. V uvedenou hodinu se kolony zastavily a byl čas k obědu. Němci dodali opět řídkou polévku a několik vařených brambor. Jinak se vojáci snažili vyžít z vlastních zásob. Vyměňovali si cigarety za jídlo, občas utrhli nedozrálé jablko ze stromu
98
Zajatecký tábor Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298464
a rychle se snažili vše zkonzumovat, protože přestávka nebyla dlouhá. Velký nával byl u výdeje vody. Kdo měl polní láhev, snažil se ji naplnit na další cestu. Večeře byla v nedohlednu a každý se bál, aby netrpěl žízní. Nikdo moc nemluvil. Pocit ponížení trval a zřejmě ještě dlouho trvat bude. Lehce ranění si převazovali rány a ti, kterým zranění neumožňovalo chůzi, se hlásili u německých zdravotníků. Dostalo se jim nejnutnější péče a většinou byli naloženi na nákladní automobily a převáženi do nemocnic. Jan občas postřehl, že si Němci něco posměšně vyprávějí a ukazují na zajatce. Nastražil uši a zaslechl, že vojáci se opovržlivě vyjadřují o francouzském umění válčit a v duchu jim dal za pravdu. Nic nového pod sluncem. Všichni museli tuhle pravdu přijmout. Tak rychle se ještě žádná velká armáda nevzdala a neuvrhla miliony lidí do područí násilné diktatury. Jan se vrátil ke svým potřebám. Zajistit jídlo, vodu a případně pomoci slabším kamarádům. Po přestávce se zástupy zajatců opět vydaly na cestu. Kolony postupovaly celý zbytek dne. Už se pomalu stmívalo, když se zastavily a na velkém prostoru v blízkosti lesa se objevilo místo obehnané ostnatým drátem. Nebyly vidět žádné ubikace nebo baráky. Jen holá plocha porostlá trávou. Na několika místech stály barely, zřejmě s vodou. Zvenčí plotu se opět procházely hlídky a nevzrušeně pozorovaly příchozí zajatce. Všichni včetně Němců vcházeli do ohraničeného prostoru a opět utvořili prostor pro velitele přesunu a nyní i tábora. Ten jim opět lámanou francouzštinou sdělil, že se tady pár dnů zdrží, až do doby, kdy budou volné vlaky, které teď mají přednost pro dopravu transportů vojsk a techniky na frontu. Až pak budou všichni přepraveni do Německa do zajateckého tábora. Zatím si mají vykopat latríny a kdo uzná za vhodné, dostaví se k odvšivení. Po
Zajatecký tábor
99 Ukázka elektronické knihy