Koukali jsme nyní střídavě na staniční stěnu, na které mezi bílošedými mramorovými deskami, tvořícími hlavní část obložení stanice, byly ve svislých uskupeních vloženy vždy v pravidelných rozestupech také zlatavé hliníkové výlisky! Prsa a antiprsa. Stejné, jako na trase A, jen vytvářely samostatné obrazce! Matyáš nyní na druhý pokus uspořádal žluté kostičky hry podle jednoho z obrazců, který jsme měli přímo před sebou, a – bylo to správně! Displej se barevně rozblikal a raketka nás tentokrát již nechala nahlédnout do svých útrob. Zadrželi jsme dech. „No toto, co to má zase být?“ vyjádřil Matyáš nahlas i mé mínění, když se před námi objevil další model kosmické lodi, který byl na první pohled složený z jakýchsi vyřezávaných dřevěných dílů. Dlužno dodat, že postrádal preciznost svrchního obalu i modelu Ečs. Dřevo asi nebylo úplně Royova parketa. „Docela efektní, ale asi jsem čekala něco jiného,“ přiznala jsem určité zklamání, když jsme model vyndali a prohlíželi ze všech stran. „Je poměrně těžký, kdo ví, co je to za dřevo,“ potěžkával model v ruce. „Ty dílky navíc vypadají, jako by byly k sobě slepené, což je divné, protože jinak bych to odhadoval na rozkládací dřevěný hlavolam,“ podivoval se Matyáš. „Bude v tom zase nějaká Royova kulišárna,“ zakřenila jsem se. „Také mě to hned napadlo,“ souhlasil Matyáš, „ale už nás tlačí čas, tak si všechno nechám zatím u sebe, jak jsme se dohodli, a začnu to zkoumat,“ připomněl s pohledem na staniční hodiny, uložil dřevěný model zpět do původní rakety, a než se naše cesty rozdělily, studovali jsme výzdoby a vybavení každé z projížděných stanic tak detailně, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298388
jako bychom v nich byli poprvé. Kdo ví, kdy by se nám to ještě mohlo hodit.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298388
DOUFAJÍCÍ Nikdy bych nevěřila tomu, že když mi zavolá Aleš a nabídne mi schůzku, tak jeho pozvání odmítnu. Já – Alešovo! Jenže jsem se chtěla ve volných chvílích poctivě věnovat Uršule, která si pobyt v Praze neskutečně užívala, a tak jsem Alešovo číslo vytočila až krátce poté, co jsem Uršule naposledy zamávala na ruzyňském letišti a slíbila, že se co nejdřív vypravím do Frankfurtu za ní. Z nabídky tří míst, která navrhnul, jsem si stylově vybrala restauraci hned naproti vchodu do metra na Vyšehradě, na kterou se dost často dívám, když projíždím kolem, ale nikdy jsem v ní nebyla. Asi už jsem začínala mít nějakou mírnou úchylku ve vztahu k metru, ale jako první mě napadlo, že přes prosklený prostor budu mít super výhled na svou oblíbenou stanici z méně obvyklého úhlu. Tedy pokud vůbec budu schopna spustit oči z Aleše. Aleš můj výběr ocenil, také se mu zamlouvala nejvíc, a za chvíli mi už posílal zprávu, že máme na šestou rezervaci. Netřeba zmiňovat, že po návratu domů můj šatník prošel přísnou revizí, a po několika desítkách minut jsem se opakovaně vracela k tomu, co jsem v ruce držela poprvé. Klasika v podobě tmavší sukně těsně nad kolena a slušivé nadčasové blůzky zvítězila. Ve zbylém čase jsem ještě stihla projít zprávy od Matyáše. Zítra k němu měl do dílny přijít, nebo spíš dokulhat můj natěšený bratr. Royova raketa, kterou pro mě detailně nafotil, prý zatím fungovala jako antistresové těžítko, 100 Ukázka elektronické knihy