kapitola třetí
Y Soumrak V říjnu 1939 se Trochenbrod znovu dostal pod sovětskou vládu. Tentokrát se ale v městečku našla dobře organizovaná komunistická buňka, která sovětské úředníky nadšeně vítala. Za polské správy byli trochenbrodští komunisté v ilegalitě, ale teď se k nim přidali jejich komunističtí soudruzi židovského i jiného vyznání, které Sověti osvobodili z polských věznic. A ihned se tu nastolily komunistické pořádky. K této krátké éře trochenbrodské historie se mi podařilo získat nejvíce informací od žijících pamětníků. Vesměs mi svěřovali velmi pozoruhodné příběhy a postřehy – jak se dá očekávat u přeživších holokaustu. Jejich líčení jsou pokladem, díky němuž máme představu, co se v daném období v Trochenbrodu dělo a jak se v něm za stále temnějších posledních dnů žilo. Místní židovští členové komunistické strany nahradili ve funkci starostu, četníka a další zdejší představitele moci úřední. Polská pošta se zavřela. Sověti zabavili většinu trochenbrodských firem – továrničky, dílny, dokonce i krámky. Většinou tím způsobem, že jejich vedením pověřili zaměstnance, byť by to byl jeden jediný nebo půltucet, a z majitelů udělali zaměstnance. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298328
Většina rodinných podniků, které nikoho nezaměstnávaly, mohla zůstat v provozu beze změny, ale několika z nich se „jménem lidu“ ujali komunisté vyššího ranku. Nastolili tak chudobu a zároveň nedostatek. Potraviny byly na příděl přes družstevní prodejny. Místní skrývali majetek včetně zásob jídla a s nezbytnostmi se obchodovalo na černém trhu. Lidé v městečku měli kvůli novým pánům peněz stále méně, a stejně za ně nebylo moc co kupovat. Sověti se nijak zásadně neklonili k antisemitismu, a když převzali zdejší školu, povolili pokračování výuky v jidiš, ačkoliv se pochopitelně museli všichni žáci zároveň učit rusky. V souladu s komunistickou ideologií se noví vládci snažili potlačovat náboženské zvyklosti. Narušovali modlitby v synagogách a pokoušeli se zavádět pracovní soboty. Jelikož však dohled nad chodem každodenních záležitostí zajišťovali funkcionáři z řad místních, našla se vždycky nějaká ta cestička, jak komunistickou doktrínu obejít. Novou podobu věcí vezdejších dobře zachycuje ve svých vzpomínkách, které mi vyprávěl a nakonec i sám písemně zaznamenal a vydal v knize Ani Ma‘amin (Věřím) Tuvia Drori: V našem městečku se všichni navzájem znali. Hrávali jsme si spolu, vyrůstali jsme vedle sebe, bavili jsme se a přeli. My z Bejtaru jsme o komunistech v ilegalitě věděli (a občas jsme jim pomáhali proti polským četníkům), a oni zase věděli o našem výcviku Ecelu (poslední proběhl v Trochenbrodu zkraje roku 1939).
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298328
Věděli, že máme zbraně i že při cvičení používáme ostré náboje, protože slyšeli výstřely. Když sem v říjnu 1939 přišli Sověti, nejdřív se nás snažili přetáhnout na svou stranu a nadělat z nás komunisty, což by prospělo i naší práci a zdejší situaci: snažili se nás nalákat na svoje shromáždění, nejrůznější akce a všechno to divadýlko kolem, ale my se nedali. Pak se rozhodli (nejspíš pod tlakem shora) pozatýkat nás. Mě přišel například zatknout můj někdejší žák. Při prvním výslechu se nás ptali na zbraně, a jestli je mládežnická organizace Bejtar ještě činná. Nikdo z nás ale výslechy nebral vážně. Až příliš jsme se znali, aby nám dokázali nějak uškodit nebo ublížit. Nakonec nás propustili a nechali jít domů, ale bylo nabíledni, že nemůžeme jen tak s rukama v klíně čekat, až nás seberou příště. Naděje, že válka brzy skončí a budeme moci pokračovat v sionistických snahách, se tenčila. Všechny naše kontakty se světem naráz padly a představa, že z nás nadělají občany ve Stalinově režimu, pro nás byla nesnesitelná. Ke konci podzimu se skupinka pár lidí z Bejtaru rozhodla, že zmizíme a najdeme si cestu do země zaslíbené, do Erece Jisra‘el. Věděli jsme, že se musíme krást přes hranice, a kdo ví, kde skončíme, protože se budeme pohybovat po neznačených cestách.
Krátce po příchodu Sovětů se postupně vytratila skupinka dvaceti až třiceti mladých lidí z Bejtaru – jako Tuvia a jeho přátelé – s cílem najít cestu do Palestiny. 103
Ukázka elektronické knihy