98
BARBARA O’NEALOVÁ
Kromě toho byla hezká takovým tím způsobem, který se líbí kamerám – široká ústa, rovný, silný nos a pronikavé tmavé oči, které teď upírala na mě. „Lady Shawová,“ oslovila mě a natáhla ruku. „Jocasta Edwardsová. Moc ráda vás poznávám.“ „Prosím vás, říkejte mi Olivie! Tohle je Ann Chopová, zrovna mi ukazovala léčebné zahrady. Stará se o ně zahrádkářský spolek ze Saint Ives Cross.“ „Jsem vaše velká fanynka,“ rozplývala se Ann. „Viděla jsem všechny díly. Nejvíc se mi líbila ta série o zámku Turlington.“ „Ano, ta se povedla. Člověka potěší, když se to podaří, že?“ „Ano.“ „No každopádně moc děkuji. Rve mi to srdce, když se tyhle staré krásky nedají zachránit, tak se snažím ze všech sil.“ Potřásla Ann rukou, pak se rázně otočila a představila mi svého kameramana, muže těsně před třicítkou s rozcuchanými blond vlasy a hipsterskými vousy. „Tohle je Ian, a jestli vám to nebude vadit, natočí si naše setkání, abychom měli nějaké záběry na později, pokud dům do pořadu zařadíme. Můžeme se tak domluvit?“ Na chvilku jsem zaváhala, jestli je to dobrý nápad. Možná se tu budou odkrývat tajemství, která nebudu chtít ukazovat světu. Jenže jsem si musela přiznat, že celá tahle věc je natolik nad mé síly, že odhalení nějakých tajemství starých několik desetiletí, nebo dokonce staletí mi nepřišlo tak zásadní. Jocasta má přístup přesně k těm informacím, které potřebuju, jestli se mám hnout z místa, a já musím využít veškerou pomoc, která bude k dispozici. „Jistě, to je v pořádku.“ Neprocházeli jsme celý dům, ale vzala jsem ji na tu samou základní prohlídku, jakou jsem absolvovala se Samirem minulý týden, po zadním schodišti do třetího
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298172
Jak se dědí tajemství
99
poschodí a pak dolů přes některá hezká místa. Zastavila se, aby si Ian mohl natočit zašlý taneční sál, tiše hodnotila a cestou si dělala různé poznámky. Nasměrovala kameramana, aby zachytil vanu, která propadla podlahou, a já si zacpala nos a vedla je do zničené místnosti, kde to vypadalo, že si tu kdysi někdo rozdělal oheň. Pak jsme se zastavili ve Violetině pokoji, kde hlasitě zalapala po dechu. „Ten obraz je Ingres.“ Podívala jsem se jí přes rameno. „Říkala jsem si, že je mi povědomý.“ Vešla do místnosti a pomalu se otočila dokola, aby si ji celou prohlédla. „Neuvěřitelné.“ V hale naklonila hlavu. „Kde jsou ostatní obrazy?“ „Ptala jsem se na totéž. Zdá se, že nikdo neví. Knihovna je taky prázdná.“ Našpulila rty. „Proč by někdo vzal všechny obrazy kromě těch z Violetina pokoje?“ Roztáhla jsem paže a pokrčila rameny v univerzálním gestu na znamení, že nemám ponětí. „Netuším.“ Chvilku si zapisovala do bloku. „Tohle nebude celý příběh. Něco tady nehraje.“ „Spousta věcí,“ souhlasila jsem. „Může se stát, že když do toho začneme šťourat, vyjeví se nějaká nepěkná nebo nepříjemná rodinná tajemství,“ upozornila mě. „Stává se to dost často. Jste na to připravená? Že se možná dozvíte něco, co byste radši nevěděla?“ „No, ještě před měsícem jsem vůbec nevěděla, že něco z toho existuje, takže nelpím na žádné konkrétní verzi historie.“ „Ano, to je asi pravda.“ Znovu nahlédla přes zábradlí do tanečního sálu. „Ale znala jste svou matku. Co když se ta tajemství budou týkat jí?“ „Myslím, že nějaké tajemství rozhodně mít musela, jinak by odtud neodešla tak, jak odešla, tak jednoduše by všechno neopustila.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS298172
100
BARBARA O’NEALOVÁ
Jocasta přikývla a pomalu přecházela po místnosti, dívala se kolem sebe. U postele se zastavila. „Tahle místnost je přesně taková, jak jsem si ji představovala. Když jsem byla malá, hraběnka uspořádala ples pro všechny dívky z hrabství. Asi nám chtěla ukázat život na jiné úrovni, jak se máme oblékat a jak se chovat. Bylo mi dvanáct, měla jsem na sobě modré šaty a nikdy v životě jsem si nepřipadala krásnější.“ „Byla tam i moje máma?“ „Samozřejmě! Tehdy jí mohlo být kolem dvaceti a pro nás všechny byla naprosto fascinující, jako filmová hvězda. Trochu jako princezna Grace. Smutná, trochu uzavřená, moc milá.“ Bylo tak snadné představit si mámu s elegantním pážecím účesem, jak prochází místností plnou dospívajících dívek a s každou z nich se zdraví. „Děkuju vám za ten příběh, ráda jsem se dozvěděla něco o babičce. Všímám si, že vzbuzovala smíšené reakce.“ „Hraběnka byla veliká osobnost. Buď jste ji milovala, nebo nenáviděla. Pochopitelně, později v životě byla čím dál víc excentrická a extrémní – vždycky jsem si myslela, že určitě trpí demencí.“ „Setkala jste se i s mým strýcem?“ „Myslíte Rogera. Musel tu tehdy být, ale nevzpomínám si na něj.“ Pokračovali jsme v prohlídce a skončili pod hlavním schodištěm. Žádné kočky tu dnes nebyly, nebo jen možná byly ještě opatrnější než obvykle. Kameraman si natáčel celý prostor, vydával obdivné zvuky, když zabíral dřevo zářící ve světle nádechem luxusu, který mu dodávalo okno z barevného skla. Po schodech i stěnách se rozlévaly pruhy safíru a topazu, jako bychom stáli uvnitř kaleidoskopu. „Je to nádhera, že?“ Jocasta přitakala. „Je to pozoruhodný dům, ještě víc, než jak si pamatuju z dětství.“ Přejela očima po galerii Ukázka elektronické knihy